Vstříc novému životu
Autor: Miroslav Šubrt (mirek.subrtemail.cz) Datum: 30.7.2013 21:45
Chcete učinit nějakou změnu, která by vás posunula k větší životní spokojenosti, ale protože žijete v ubíjejícím stereotypu, jste nespokojení sami se sebou i s druhými? Toužíte po tom vytvořit nějaký projekt, změnit zaměstnání, najít si partnera, zažít něco nového, vzrušujícího a naplňujícího? Někde uvnitř sebe možná cítíte, že váš celkový potenciál dosud nebyl naplněn. Co s tím?

Brzdy v realizaci

Každou sekundou vzniká pro nás nový život, musíme se sekundu co sekundu účastnit nějaké volby, kterou posléze můžeme zhodnotit jako lepší nebo horší. Jako lidé nemůžeme nevolit – i nevolba je vlastně druhem volby. Mnohokrát stagnujeme, protože se bojíme učinit první krok k něčemu neznámému. Většinou nás paralyzuje strach z nového, který je naprosto běžný, jen různí lidé ho podle své osobnosti pociťují v různé míře. Strach jako takový je přirozenou, evolučně danou biologickou reakcí na neznámou situaci, chrání organismus před poškozením – připravuje ho na únik, nebo útok. Vstup do neznámého je vždycky těžký, neboť nevíme, s čím se setkáme, na co natrefíme, co bude za dalším rohem. Někdy tedy zůstáváme raději na místě místo toho, abychom šli za svými touhami. Představy o novém jsou z důvodu našich silných negativních dřívějších zkušeností často zaplněny našimi obavami. A často naše obavy vedou i k našemu selhání v nových věcech.

Konflikt, který vzniká by se dal nazvat jako konflikt vnitřních přání a obav či předsudků. Můžeme si například přát, abychom našli novou práci, abychom byli užiteční, dělali něco smysluplného a dostali se mezi lidi. Na druhou stranu se bojíme úvodního pohovoru. Pokud budeme říkat, že jsme na pohovor nešli, protože byl venku zrovna slejvák, budeme tím lhát sobě i ostatním. Ve skutečnosti nám v pohovoru zabránil strach či nějaké přesvědčení. Správně bychom ve většině případů měli mluvit spíše o úzkosti, což je nepříjemný pocit s podrobněji nespecifikovaným důvodem. Naším cílem by mělo být nahlédnout pod pokličku úzkosti a zjistit, co konkrétně ji vyvolává. V případě pohovoru může hrát roli například strach ze selhání, z toho že budu zesměšněn. Naše strachy často pramení v dětství, v nějaké příhodě, kterou dnes můžeme považovat za naprosto nepatrnou. Takové příhody jsou ale silně emočně nabité, neboť vztah k rodičům je vztahem základním – závisí na něm naše přežití. Pokud nám rodiče ukazují, že pokaždé, když v jejich očích v něčem pohoříme, si zasloužíme nemilosrdné potrestání, strach ze selhání před druhými se nám vryje do struktury naší osobnosti. Rodiče jsou zkrátka ti, kteří nás svým chováním uvádí do společnosti, jsou pro nás významní druzí, kteří se později mění v zevšeobecněné druhé.

Nelze netvrdit, že by strach nemohl vést lidi k výkonům. Ba právě naopak. Například onen zmíněný strach ze selhání může lidi přivádět k perfekcionismu, lpění na detailech, a to vede k mnohdy precizním výkonům. Celý současný systém je postaven na strachu, který se v lidech buduje již od jejich prvních let. Do školy chodíme, abychom vynikli, protože to se od nás žádá – jinak nebudeme dostatečně dobří. Celý náš život je v pozadí strach o živobytí, a proto se skláníme před autoritou šéfů v zaměstnání či učitelů ve školách. Dokonce i mnozí lékaři profitují z lidského strachu a živí ho víc, než by bylo nutné. Dostat se z tohoto kolotoče není lehké. Mladí lidé proti němu revoltují, ale často se přiklání k systémům poháněným strachem, protože nemají zatím kapacitu k tomu, aby dokázali význam strachu nahlédnout zvenčí a začít s ním pracovat.

Obnovení vztahu k sobě samému a světu

Pokud čtete tento článek, pravděpodobně vaším cílem je dojít nějakého vylepšení ve vašem životě. Existuje něco, co vám brání v tom si život více užívat. Duchovní přístup včetně přístupu humanistické psychologie říká, že uvnitř nás je pramen síly, který nás vede k tomu, abychom naplňovali svůj vlastní potenciál. Prvním krokem k tomu, abychom byli šťastní, je nechat tento princip promluvit. Vzdát se všech představ o tom, že nemáme právo na to být šťastní, spokojení. Vzdejme se také „musturbace“ a přestaňte používat slovo „musím“. Snažte si uvědomit, že váš svět si tvoříte sami, nic ve skutečnosti „nemusíte“, to jsou jen společenské konvence a požadavky, které ale taky vytvořil člověk. Vezměme zodpovědnost do svých vlastních rukou, přestaňme házet vinu na druhé, na minulost a přestaňme se litovat. Odevzdejme roli pasivního příjemce skutečností a přijmeme roli novou – roli tvůrce svého života a jeho okolností.

Důležité je obnovení vztahu k sobě samému, pokud jsme si vřelý a láskyplný vztah k sobě dosud nevybudovali. Určitá míra egoismu je pro šťastný život nezbytná, je ale podle mého vhodné když ponecháme prostor vděčnosti. Vděční můžeme být svému tělu, rodičům za to, co pro nás udělali, přírodě, ostatním lidem, Bohu, kdo v něj věří. Vděčnost a pokora je ctnost, je to záležitost volby. Může se během života společně s úctou a pokorou k ostatním a světu prohlubovat, nebo naopak stagnovat. Její vytvoření je však pozvolným procesem a osobně si myslím, že bez zdravé dávky egoismu se pokora přeměnění na otroctví druhým, podmanění druhými. Egoismus bez vděčnosti a propojení se s okolím je motivátorem, který vede k uzavření se a stagnaci. Úcta k druhým naopak vede ke spolupráci a postupu jednotlivce i celku.

Tip: V rozvíjení určitých kladných vlastností přispívajících ke štěstí vám můžou pomoci afirmace nebo meditace s kýženým předmětem.

Pokud sami sebe vnímáme pozitivně, jsme otevřeni svým nápadům a sebeaktualizační tendenci pramenící z našeho nitra. Projevem takového vnímání je, že se staráme o svoje tělo i svou mysl. Zde bych rád uvedl něco o archetypu vnitřního dítěte.Vnitřní dítě se v nás projevuje, když svobodně bez omezení tvoříme. Vnitřní dítě nezná slovo špatně, vnitřní dítě prostě je. Když jsme byli malí, nebyli jsme ničím omezovaní kromě fyzického zakročení našich rodičů – byli jsme tvořiví a hraví, objevovali jsme s radostí svět. A to je právě změna, po které mnoho lidí touží, být více spontánní. Vnitřní dítě můžeme probudit jedině, pokud se oddáme sobě a světukdyž sobě a světu věnujeme pozornost. Slovo pozornost je zde velice důležité a je míněné doslova. Pozornost můžeme věnovat svému tělu, které je pro nás zdrojem energie, pozornost můžeme věnovat i svým emocím. Pozornost můžeme věnovat i okolí. Pozornost a žití v přítomnosti je to, co nás spojuje s realitou. Okamžiky, kdy plně vnímáme realitu, jsou okamžiky nejvíce silné a živé. Rád bych zde poukázal na Eckharta Tolleho, který zdůrazňuje vnímání přítomného okamžiku bez přítomnosti kolování myšlenek. Je to v podstatě jedna ze základních meditací. Meditací, která může být rozšířena na celý život.

Motivace pramenící z vnitřní pravdy

Naše myšlenky totiž v naší hlavě kolují sem tam sem tam, přecházíme od jednoho k druhému, a to nás činí nervózními a ani si toho během našeho pracovního dne nevšimneme. Dnes navíc mnoho dětí se snaží učit, zároveň si píše na Facebooku s přáteli a do toho sleduje televizi – nakonec nic z toho člověk nedělá pořádně. To, co nás přivádí do pohody, je mozková frekvence alfa, frekvence zaujetí. Tato frekvence se objevuje, pokud zavřeme oči a neusínáme. Je to frekvence nastupující během meditace a přímého soustředění. Činnost prováděná v této frekvenci je efektivní a navíc pro nás zábavná. (Při povinném učení na nezajímavou zkoušku v našem mozku dominují spíše vlny beta spojené se stresem a úzkostí. Proto je dobré takové činnosti prokládat meditacemi či relaxací.) V dnešní společnosti však převládá důraz na vnější motivaci, tedy přesvědčení, že maximálního a smyluplného výkonu můžeme dosáhnout jen tehdy, když nám úkoly bez diskuze s námi předloží někdo chytřejší a na vyšším postavení. Naše společnost je postavená nikoliv na přirozené autoritě, ale na autoritě vynucené. Život pod zákony takové společnosti naplňuje snad jen ty, kteří se cítí dobře podřízení, nebo naopak si kořistnicky užívají svého postavení, aby mohli komandovat druhé. Pokud se podíváme na to, jak vychovávali děti původní obyvatelé Ameriky, je to zcela o něčem jiném - o svobodě, volnosti a radosti.

To za čím bychom měli jít my, pokud chceme žít šťastně, je výše zmíněná vnitřní motivace. Šťastný život si vyžaduje vždycky trochu rebelství, schopnosti překročit hranice tohoto systému. Mnoho opravdově úspěšných lidí bylo vyhozeno ze školy, kdežto z mnoha jedničkářů se v životě stanou neúspěšné šedé myši. Uvědomme si však, že ne všichni, aby byli šťastní, musí vytvořit symfonii či vyprojektovat nové Národní divadlo. Někdo může nacházet hluboké uspokojení v meditacích a procházkách v přírodě, jiný v opravě automobilů nebo adrenalinovém sportu. To, co je klíčové, je řízení se podle vnitřních tendencí a talentů.

Sledujte sami sebe, a pokud vás vaše nitro někam táhne, zkuste za tím jít, přemoci své strachy a zhoubné představy. Jistě se najde někdo, kdo vám v kroku k nové zkušenosti pomůže, kdo se v nové oblasti stane vaším průvodcem. Možná takový člověk k vám přijde jakoby náhodou.

Tento článek zatím ještě nebyl hodnocen.
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Miroslav Šubrt
mirek.subrtemail.cz

Psycholog a psychoterapeut. Zajímá se současný stav vědeckého poznání, mezioborové souvislosti. Má rád sci-fi, čajovny, objevování nových míst.  Předseda Společnosti pro mezioborová studia, pravidelně se s ním můžete potkat na "Kusech řeči".

Osobní web: www.miroslavsubrt.cz

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.