Konec naší civilizace?
Autor: Miroslav Šubrt (mirek.subrtemail.cz) Datum: 19.11.2015 08:00
Komentář a zamyšlení Miroslava Šubrta nad současnými událostmi, které se staly ve světě a nyní i v Paříži. Týká se to i nás, neměli bychom být k takovým situacím lhostejní... Vyjádřeme se nahlas!

Teroristické činy nemohou být ničím obhájeny. Jsme již několik let ve válce, ať chceme, nebo ne. Je to válka proti demagogické ideologii. Je to ideologie iracionální a krutá znající pouze diktát nadvlády silnějšího – a svoji sílu čerpá nejvíce z našich vlastních slabin a nedostatků.

Teroristické útoky ve Francii ukazují, že končí naše iluze míru. Proč iluze? Domnívám se, že v současném světě jsme byli náchylní k přehlížení všech nespravedlností a zvěrstev, jen dokud se nám neděly před vlastním prahem. Zapomněli jsme, že žijeme nad Afrikou plnou sociálních a válečných problémů a u nepřátelstvím zmítaného Blízkého východu. Stačilo pár let a najednou se ocitáme ve světě, který již pro nás – zatím hlavně mentálně – není tak bezpečný, jak jsme se domnívali.

V současné situaci není lehké se vyznat. Kdo je vlastně spojenec a kdo nepřítel? Máme Spojené státy chápat jako přítele, pokud ony samy z velké části mohou za vznik radikálního Islámského státu? Je Rusko adekvátní spojenec v boji s terorismem, když ukradlo Ukrajině Krym a samo se podílí na separatistických bojích na jejím východě? Možná, že největší úzkost Čecha by mohla být ta, že nikdo vlastně nebojuje za něj. Ani Evropská unie nás nijak nechrání a dovoluje, aby nám sem nekontrolovaně proudili muslimští Arabové a černoši...

Společnost se pluralizuje – a každý, kdo se zastane uprchlíků, je nazván pomateným sluníčkářem. Strach lidí se snadno přelévá v nenávist ke svým vlastním rodinným příslušníkům, kolegům, spolužákům, kteří mají jiné názory než oni. Prý, že události v Paříži jsou ukázkou toho, co se stane, když sem pustíme všechny ty uprchlíky. I v tomhle vyjádření je jistě část pravdy – muslimské komunity v západních zemích produkují radikály. Nicméně radikálové by jistě s trochou snahy našli cesty k útokům, i kdyby v Evropských zemích téměř žádní muslimové nežili. Stát si za určitými hodnotami tak v globalizovaném světě znamená být terčem opozičních radikálů – ať chceme, nebo ne.

Pokud ale budeme konat nenávistné činy směrem k uprchlíkům, jistě je tím více radikalizujeme. A tak vlastně z někoho, kdo původně hledal jen nové útočiště před válkou, uděláme svého vlastního nepřítele. Nedáme mu ani příležitost přijmout naši kulturu, náš pohled na lidskou hodnotu a svobodu, ale taky odpovědnost – jak taky, když jemu samému hodnotu nepřiznáme... Mám potřebu poukázat na skutečnost, že cizinci desítky let vítali návštěvníky ze západních zemí, ubytovávali je někdy i u sebe doma. Nyní, když „cizinci“ potřebují pomoc, uzavíráme se a říkáme jim: Běžte domů. A tím je mnohdy odsuzujeme k smrti.

Pray for Paris

Jedno za druhým jsou to příběhy o útlaku mocnějšího nad slabším. Zatímco ve Středozemním moři umírají migranti na člunech, v Texasu umírají migranti na poušti. Citlivost k tomu, že všichni jsme cítící bytosti, se otupuje s tím, nakolik jsme my sami zvyklí na svoje bohatství. Máme mimo sama sebe strach o svoji rodinu – což je jistě přirozené, ale nakolik má moje rodina větší právo existovat, než rodina kohokoliv jiného, kdo vyloženě nepáchá násilí na ostatních? A právě proto, že život všech lidí je stejně hodnotný, uznáváme nad právo silnějšího všeobecná lidská práva...

Uvědomujeme si stále víc a víc, že i když žijeme v blahobytu, nežijeme v bezpečné době. Nyní si nemůžeme nalhávat, že svět není globálně propojený – že můžeme „zavřít vrátka“ a dělat, že se nás události za nimi netýkají. Že zvěrstva kdekoliv jinde s námi nemají nic společného. Euroamerická civilizace je tak postavena mimo jiné před důsledky její vlastní politiky. Používáme mobily vyráběné v dolech z afrických válečných zón, kde pracují děti, a cítíme se při tom nadřazeně, nosíme oblečení vyráběné bangladéšským dělníkem v nuzných podmínkách a říkáme tomu „móda“. Arabové a další nám až dosud dělali „turistickou destinaci“ (pokud vůbec). A nyní tito „nuzáci a služebníci“ přicházejí k nám za lepším životem. Neříkám, že pro všechny musíme najít práci a nikoho nevrátit do země původu – poukazuji spíš na to, že i jejich problémy jsou naše problémy.

Polarizovaný svět studené války skýtal daleko více bezpečí, byť neustále hrozila jaderná válka. Bylo snadné, ať už byl člověk na jedné, nebo na druhé straně, uchovat si představu o tom, že naše strana je ta „dobrá“, kdežto ta druhá je „zlá“. Nyní je nenávistné uvažování nepokrytě rozpuštěno všude možně. Nejsme teď v boji jen proti Islámskému státu. Bojujeme za toleranci odlišností, soucit a vzájemný lidský altruismus. Naše vnitřní nenávistné tendence a nejednotnost moc našeho nepřítele posilují. Protože kdo je rozdělen, je taky snadno zničitelný.

Bohužel v určitých chvílích nejde jinak, než vzít na svoji obranu zbraň – ale i při tom musíme mít na paměti, že pokud ubijeme lidskost sami v sobě, už nebude kultura, za jakou je ospravedlnitelné bojovat. Potřebujeme liberalismus, ale potřebujeme ho silný. Ale ten není silný sám o sobě – potřebuje jít ruku v ruce s demokracií a mezilidskou úctou.

 

Obrázky: pixabay.com

hodnocení článku: 100%
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Miroslav Šubrt
mirek.subrtemail.cz

Psycholog a psychoterapeut. Zajímá se současný stav vědeckého poznání, mezioborové souvislosti. Má rád sci-fi, čajovny, objevování nových míst.  Předseda Společnosti pro mezioborová studia, pravidelně se s ním můžete potkat na "Kusech řeči".

Osobní web: www.miroslavsubrt.cz

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Jitka Čepeláková (j-cepelakovaseznam.cz) říká:20.11.2015. 20:05
Ve válce určitě jsme, a to již nějakou dobu. Jsme součástí NATO, a proto naši vojáci působí třeba v Afghánistánu a v dalších zemích. To, že se neválčí na našem území, ještě neznamená, že nejsme ve válce.
Sociální a válečné problémy v Africe určitě jsou, s tím souhlasím, ale nemyslím si, že si za to v plné míře mohou státy samy. Vzpomeňme si na dobu kolonialistů (Francie, Velká Británie, Portugalsko, Belgie, Španělsko…) a teď tam dělají co: Dáme ruce pryč, ať si to tam vyřeší sami. A co znamená to nepřátelstvím zmítaný Blízký východ? Spíš bych to viděla na fanatický Islámský stát, který nemá s náboženstvím skoro co dělat… Výklad islámu, stejně jako třeba křesťanství může mít stejné dopady, pokud k tomu budeme přistupovat radikálně, fanaticky a ultraortodoxně.
Jsme masírováni médii, ale nezamyslíme se nad tím. Nedávno se ke mně dostala zpráva, že v roce 1961 bylo v Paříži zmasakrováno okolo 100 – 200 alžírských demonstrantů, kteří usilovali o nezávislost své země na Francii. Byli zastřeleni francouzskou policií a jejich těla naházena do Seiny. No nevím, jak vám, ale mě to tedy přijde dost drsný na zemi, která obhajuje demokratické principy… (Alžírsko jinak bývalo ne francouzskou kolonií, ale jejím přímým členem. Lidé zde měli volební právo, byli právoplatnými Francouzi. Samozřejmě pouze ti, kteří se hlásili ke křesťanství nebo byli bez náboženství. Muslimové nedostali nic a byli nuceni případně konvertovat.)
Nenávist k uprchlíkům bychom určitě cítit neměli. Už jen ty zprávy, ve kterých nám chtějí namluvit, že teroristé jsou Syřané, by nám mělo být podezřelé. Snaha integrovat se do uprchlické vlny je logická – zasáhnout Evropu tam, kde je nyní slabá.
V bezpečné době jsme nikdy nežili. Už jen ten fakt, že tolik států vlastní jaderné zbraně, je dost děsivý. Nikdy nevíte, kdy to spadne právě na váš domů, na místo, kde právě teď stojíte, kde se nacházíte…
Pokud se jednou podaří všechny aspekty tohoto problému rozklíčovat, určitě to pomůže k dalšímu vývoji, který může být začátkem lepšího žití na zemi. Ale radikalismus a fanatismus nám nepomůže. Stejně jako přesvědčení o své jediné pravdě, která není na místě. Někdy mám pocit jako by se státy neponaučily z historie… Stůjme si za hodnotami, které vyznáváme! Svoboda, rovnost, bratrství! A k Mirkově úctě ještě dodávám pokoru!
Nebuďme také sebestřední a neřešme pouze to, co se děje za našimi hranicemi. V současné době je obrovský požár v Indonésii, stále nejsou vyřešeny problémy v Africe, USA a jinde a jinde na světě. Pokud chceme pomáhat, dělejme to alespoň pořádně a ne pouze v blízkosti našeho území.


Jan Černoch (trichoklesgmail.com) říká:20.11.2015. 20:41
Připomněl jsi mi rozhovory s Derridou (mimochodem to byl Francouz z Alžíru, který se stal slavným filosofem) a Habermasem po 11. září. Zdá se mi, že se situace moc nezměnila, pokud jde o to, jestli jsme schopnější problémy reflektovat a navrhovat účinná řešení. Problém není jen etický, ale i sociální a kulturní. Na jednu stranu má Evropa své hodnoty, které jsou v souladu s pluralitou názorů, ale na druhou stranu se cítí ochuzená o jednu fundamentální pravdu, kterou závidí východu. Duchovní situace doby je podle mě daná tím, že jsme obětí toho protikladu: na jedné straně je pluralita, které přestávají lidé věřit, protože nemají pocit, že se pro ni mohou tak nadchnout jako pro nějakou idylickou jednu pravdu.

Derrida upozorňuje na to, že "válka s terorismem" je rétorický obrat Busche. Už to není válka klasická (tu podle mě myslí Jíťa ve své reakci). Terorismus je podle Derridy autoimunitní nemoc naší civilizace. Názory teroristů totiž v lecčem odpovídají sebekritice naší civilizace. Jsou pouze radikálně obráceny proti ní. Druhou zásadní věcí je neostrá hranice mezi teroristou a bojovníkem za svobodu. V době náboženských válek novověku měla Evropa také ideu absolutní svobody jednotlivce, kterou už dnes povětšinou neuznáváme a nevadilo by nám označit ji za terorismus.