Povídka: Kolo se točí...
Autor: Jitka Černochová (jitka.cernochovacesta-poznani.cz) Datum: 20.8.2015 08:00
Kolo se točí je povídka, ve které naleznete ústřední motiv - chudobu. V umělecké literatuře se mnoho takových témat neobjevuje. A tak se objevuje jeden smělý pokus něco takového sepsat. Snad se vám bude letní čtení líbit!

Točí se kolem mě skoro celý svět a já mám jen jednu myšlenku: Mám hlad. Rád bych si něco koupil, ale nevím, kde je obchod. Nějak se najednou nedokážu zorientovat. Otázkou, zda vůbec mám peníze, se nezabývám. Svět se stále točí. Stojím na ulici a kolem sebe rozpoznávám jen pár věcí. Vpravo ode mě jsou zřejmě panelové domy, vlevo stojí rodinné domy. Skvělé! Vidím popelnice! Mohu se o něco opřít, aby se mi tolik netočila ta zatracená hlava. Nevím, jak dlouho tu jsem, ale zřejmě asi chvíli, protože ke mně ještě doléhá hluk z hospody, která stojí na rohu ulice. Odtud jsem se před chvílí vymotal ven. Proč jsem odešel pryč? Ani nevím… Ale hlad je opravdu ukrutný. Kolik je hodin? Zřejmě odpoledne. Slunce již tolik nepálí, ale ještě se neschyluje k večernímu spánku. Občas kolem projede auto, ale to není tak časté, protože pokud si dobře vzpomínám, právě jsem vyšel z hospody Na Růžku, která stojí v celkem opuštěné části města. Maloměsta, kde se skoro každý zná. A stojím tu opilý, mám hlad a jediné, co chci, je, se najíst a někam složit hlavu.

„Promiňte, slečny…“ snažil se oslovit bavící se dívky před jedním z těch krásných nových domů, které na ulici stály.

„Co si přejete?“ odpověděla mu jedna z nich asi dvacetiletá s krátkými blonďatými vlasy, postavou lehce baculatou, ale s velmi milým úsměvem. Rád by si toho zapamatoval víc, ale točí se mu hlava. Měla na sobě červené triko s černou sukní? Nebo snad modré tričko a džínami? Nebo to měla na sobě ta druhá dívka? Nedokázal to pořádně vnímat. Ale ten úsměv… mohla by mi dát pár peněz.

„Prosím vás, kde je tady obchod?“ snažil se, aby to znělo co nejstřízlivěji, ale zřejmě se mu to nepovedlo. Nastala chvíle mlčení.

Druhá dívka o něco starší než ta první, daleko hubenější, ale ne s tak milým úsměvem, odpověděla: „Kousek odtud. Támhle se dáte doleva a tam je obchod…“

Ani se neotočil tím směrem, kam ukazovala, aby náhodou neztratil rovnováhu. „Prosím vás, kde je tady obchod?“ Neptal se už náhodou na tuhle otázku před chvílí? Vůbec mu to najednou nemyslí. Měl by se už s nimi rozloučit. Není přece žádný pobuda. Nežebrá, i když by asi měl.

Opět chvíle mlčení. Tentokrát byla daleko delší než ta první. Přistoupil blíž k té první dívce a chtěl jí podat ruku. Na důkaz rozloučení, možná ji chtěl i okrást, nevěděl to přesně. Jak jí podával ruku, dívka ztratila ten milý úsměv a nechala ho stát s napřaženou rukou a jen na něj zírala. Bylo vidět, že jím začíná pohrdat. Přistoupil blíž a stále jí podával ruku. Jeho gesto se stalo naléhavějším. Dívka o krok ustoupila, ale po chvíli neměla kam uhnout, protože u domu stála bouda s elektřinou, o kterou se málem opřela.

Najednou druhá dívka zvolala: „Chtěla bys jít nahoru?“ A s viditelnou úlevou blondýnka souhlasila.

Dal si ruku podél těla a opět se zeptal: „Kde je tady obchod?“ To už dívky neodpovídaly a ta starší se snažila co nejrychleji dostat dovnitř domu. Nešlo jí to. Vteřiny ubíhaly a těžkly jako obrovské kapky vody. Klíč zapadl do zámku a svazek zachrastil, dveře cvakly a konečně se otevřely.

Obě zmizely v domě a Juraj zůstal před dveřmi stát sám. Slyšel, jak se dívky za dveřmi baví a chtěl na ně zavolat. Zabouchat na dveře. Vzedmula se v něm vlna odporu. Úplně ke všemu – k životu, k osudu, k lidem, k systému, k době… mohl by pokračovat, ale už neměl sílu. Svět kolem něj se naposledy zatočil. Zhroutil se hned vedle popelnic…

Přátelství

Ještě před třemi lety žil na Ukrajině. Byl to jeho domov. Zde se narodil, studoval, chtěl tu i zemřít, ale to se mu zřejmě asi již nepodaří. Nevidí už žádné východisko, nemá žádný plán. Neměl lehký život, ale nepatřil k nejhorším. Jurajova matka jako mladá byla velmi krásná. Měla dlouhé hnědé vlasy, které jí splývaly pod ramena. Vždy když vysvitlo sluníčko, začala se jí barva vlasů měnit, až je měla ke konci léta velmi světlé. Rodiče se vzali, protože si to přáli jejich rodiče. Zda tam byla i láska, je otázkou. Nikdy si city navzájem nesdělovali. Ale respektovali se. Do určité doby. Jurajova matka si přivykla na život, jaký měla po svatbě vést, a otec se snažil vydělat co nejvíce peněz, aby uživil rodinu. Hodně se otáčeli, a tak i matka musela pracovat, i když byla těhotná, jako švadlena. Otec se jako dělník na stavbách snažil nabírat také další práce.

Dítě se narodilo a vyrůstalo pokojně. Jednoho dne však matka čekala s večeří na svého muže zbytečně. Nedorazil. Šla se podívat na stavbu a ptala se, co se stalo, že její muž nepřišel domů. Jeden z dělníků, kterému bylo sice pětatřicet let, ale vypadal daleko starší s ošlehanou tváří a opálením, jak se i on snažil vydělat peníze, jim řekl, co se stalo. Když se snažili vytáhnout cihly o něco výš, lano se utrhlo a cihly zasypaly Jurajova otce. Odvezli ho na ošetřovnu, ale zda je živý, nebo mrtvý, to opravdu nikdo neví.

Matce vyhrkly slzy do očí. Nejistota, zda její muž žije, nebo je mrtvý, je hrůzostrašná. Snažila se vyhledat vedoucího stavby, ale nikdo tam nebyl a ostatní nic dalšího nevěděli. Odešla tedy domů a druhý den se chtěla vrátit zpět a hledat svého muže. Čas jí však předešel. Hned druhý den v poledne před domem zastavilo auto – přišli jí říct, že manžel žije, ale je těžce poraněn. Leží v nemocnici, kam se může přijít na něj podívat. To štěstí, že není mrtvý, ale žije, bylo ohlušující. Chtěla se rozeběhnout k místu, kde se léčí, ale musela myslet především na svého malého syna, a tak se jen o něco později rozhodli navštívit nemocného.

Po několika dnech byl Jurajův otec propuštěn do domácího léčení. Jeho uzdravování trvalo dlouho a rodinu bylo nutné uživit. Matka brala daleko více zakázek a živit rodinu bylo nyní jejím úkolem. Výchovu malého chlapce měl na starosti otec. Byl daleko přísnější a náročnější než matka. Léčení trvalo dlouho a když už se zdálo, že by se mohl zcela uzdravit, přišla další rána. Přes bolesti, které měl, se nemohl vrátit do zaměstnání. Ztratil tak možnost ochraňovat svou rodinu, starat se o ni, a proto zahořkl. Uzavřel se před světem a začal pít. Zpočátku trochu, později více. A tak plynul čas, Juraj rostl a čím byl větší, tím se častěji stávalo, že ho otec bil. Jen tak. Stačilo, že Juraj žije, je zdravý nebo právě udělal něco jinak, než jak si otec představoval… Matku to soužilo, ale měla hlavně starosti s výdělkem pro celou rodinu, a tak mlčela a přizpůsobila se. Ostatně tak uměla žít.

Juraj byl rád, když dochodil základní školu a mohl odejít. Pryč z otcových očí a matčina mlčení. Byl sice uzavřený, ale velmi šikovný. Rodina neměla dostatek peněz, aby se mohl nějakým způsobem dál vzdělávat. Ani k tomu nebyl vedený. Odmala se rád toulal přírodou a s kamarády chodil na výlety po okolí. Jelikož neměli mnoho peněz, musel se brzy začít starat sám o sebe, a tak se shodou okolností stalo, že začal dělat to samé, co jeho otec. Nebavilo ho to, ale mohl pomoci rodičům s chodem domácnosti. Matka mu byla za to vděčná, protože na ni doléhala tíha vedení chodu domácnosti a otcova neschopnost pracovat. Neměla to otci za zlé, ale nebyla z toho šťastná.

Práce

Jednoho dne za ním na stavbě přišel kamarád: „Juro, hele… nechceš si vydělat víc peněz?“

Juraj se na něj ani nepodíval. Už slyšel o několika nabídkách výhodné práce, ale taky slyšel o mnoha podvodech s nimi. Lidé z jejich země jsou nabíráni na práce do západních zemí, kde pracují na stavbách. Člověk jim ale zpočátku musí dát peníze a nakonec ani nikam neodjede, protože podvodníci s penězi utečou. Dmitriova nabídka ho tak zanechala zcela chladným.

„Hele, Juro, kamarád teď odjel do Česka a psal mi, že si tam vydělá dvakrát víc, než tady. To je přece fajn, ne? Příští týden odjíždím. Balim to tu. Chci zajistit Hanu a malýho Dimu. Chceš jet taky?“

„Dmitrii, to je zase ňákej podvod. Vždyť jsi sám o tom slyšel, že si od tebe akorát vezmou peníze a zmizí s nima. Nevěř jim a nikam nejezdi. Mysli na rodinu.“ snažil se mu to Juraj rozmluvit, ale Dmitrij o tom nechtěl ani slyšet. Věděl, že je to příležitost.

Za týden opravdu Dmitrij opustil práci a Juraj dál žil svůj život. Snažil se vypomoci rodině a poohlížel se také po své budoucí rodině. Ukrajinské ženy jsou velmi krásné a nejvíc se mu na nich líbí ty jejich oči. Hnědé, uhrančivé, hluboké a chytré – takové jsou nejkrásnější. Za několik týdnů přišel Jurajovi dopis. Od bývalého ukrajinského dělníka Dmitrije. Píše, že se dostal do České republiky a má se dobře. I tady pracuje na stavbě, ale dostává daleko víc zaplaceno. Sice si musí platit ubytování a stravu, ale to co mu zbude, posílá domů do Lviva. Jurajovi se ozývá jako přítel. Chce, aby za ním Juraj přijel a něco si vydělal.

Nevím, zda do toho mám jít, Juraj má pochybnosti. Ale pravdou je, že stoupající hněv otce a jeho častější pití, matka, která se na to jen dívá, trápí se a je den ode dne strhanější z práce, jsou pro něj dostatečným důvodem, aby odjel. Nic ho tu vlastně nedrží. Vlastní rodinu nemá a o žádnou z dívek se nezačal ucházet. Odjede! Je rozhodnutý. A pokud se jedná o podvod, nebyl by ani první ani poslední, kdo naletí.

Juraj si vyřídil vše potřebné, našel si svůj kontakt a nasedl do autobusu směr západ. Jel také do Česka. Věděl, že zde má již přítele, který mu v cizí zemi poradí a pomůže. Zdálo se to být vše až moc ideální. V Čechách si opravdu vydělal. Sice to nebyla žádná závratná částka, ale bylo to víc, než u nich doma. Doma na Ukrajině. Stýskalo se mu po domově, po půdě, kterou má tak rád. Posílal matce a otci nějaké peníze, i když věděl, na co budou použity. A raději to ani nechtěl vědět. Bylo mu z toho akorát zle.

Jednoho rána však na stavbě, kde zrovna s přítelem pracoval, byl ukraden materiál. Někdo vzal cihly v hodnotě několika tisíc korun. Podezříván byl Dmitrij, protože stavbu opouštěl jako poslední.

„Juro, nemůžeš mě v tom nechat. Chtěl jsem si přilepšit, abych se mohl brzy vrátit. Ty víš, že ty peníze potřebuju. Ne pro sebe, ale pro Hanu a syna…“ naléhal na Juraje jeho přítel.

„Ale ty jsi to přece vzal. Nemůžu ti pomoct. Sám si chci přivydělat a chci se vrátit. Neměl jsi to dělat“

„Ale já sem tě sem dostal. Mně vděčíš, že tu si. Juro, sem v pěkný rejži… Chtěl sem si přivydělat… Potřebuju ty peníze.“

Vyhodili ho. Udělal to a kvůli příteli řekl, že to byl on. Stal se z něj zloděj! V očích jeho zaměstnavatele a ostatních dělníků. Dmitrij mu slíbil, že najde příteli novou práci, ale dost o tom pochybuje. Bude si teď muset něco najít sám. Měl naštěstí nějaké ušetřené peníze, a tak si našel místo na ubytovně. Ale bude muset přemýšlet, co bude dělat bez práce další den… a ten další den… a ten další. Na cestu zpátky peníze nemá. Šel si dát do hospody jedno pivo. Třeba ho napadne spásná myšlenka.

Peníze a chudoba

Podívala se na sebe do zrcadla. Jsem krásná, řekla si. Vypadám opravdu dobře. Na sobě měla krásné tmavě modré šaty s bílými puntíky a krátkým rukávkem. Sahaly jí nad kolena, takže se objevily její sice ne štíhlé nohy, ale slušelo jí to. Šaty měly zvýrazněný pas stuhou, který podtrhl její postavu. Ačkoliv ji neměla dokonalou a ona sama nevypadala jako modelka, přesto vypadala dobře. Své blonďaté vlasy si stáhla do culíku, který ovázala modrou stuhou. Bylo jí jednadvacet a právě se chystala na schůzku do parku. Ah, ještě kabelka… Doklady, telefon, peníze, snad na nic nezapomněla. Když byla u dveří, oči jí padly na voňavku. No samozřejmě. Věděla, že ji tam má, aby na ten poslední důležitý krok nezapomněla. Calvin Klein, jak tu vůni zbožňovala. Navonět se a už odejít. Měla sraz s kamarádkou a nechtěla přijít pozdě. Nikdy nechodí pozdě!

Šla pěšky, a tak mohla cestou přemýšlet. O svém životě. O tom se přemýšlí nejlépe a nejsnáze. Musí říct Kláře, aby spolu po procházce parkem šly na zmrzlinu a pak do toho nového obchůdku, který otevřeli na hlavní třídě. Ale vlastně chtěla přemýšlet o vlastním životě. Kdo jsem? Myslela na to často, a tak mohla navázat tam, kde skončila minule. Ano, je jí jednadvacet, má přítele, se kterým plánuje budoucnost, studuje a až na občasnou výpomoc v otcově podniku, nikdy nepracovala. Otec chce, aby jednoho dne jeho firmu převzala, ale zatím klade důraz na její vzdělání a nechce ji vedením firmy zatěžovat. Alespoň má více času pro sebe. Rodiče jí zahrnovali láskou, ale ani si to sama už neuvědomovala, jak moc ji milují. Brala to jako samozřejmost. I to, že si může užívat a nestarat se. Není z ní Matka Tereza, tak proč se zaobírat starostmi? Žádné přece nemá! Vlastně má. Včera jí Pavel řekl, že v těch nových šatech vypadá tlustě. Jak si to mohl dovolit! Říct to své přítelkyni! Musí s Klárou probrat, jestli jí opravdu ty šaty sluší. Už se jí nemůže dočkat. Naposledy se viděly na večírku u Kristiána a to bylo… minulý týden! Ano, tam to bylo. A obě pořádně přebraly. Ještě teď se musí smát, protože to – vážně – byla - noc!

Už jí vidím. „Kláro, ráda tě vidím,“ nadšeně zvolala.

„Ahoj. Už jsi slyšela o tom novém obchodě s oblečením na hlavní třídě?“ Opět se musela usmát. Ona je prostě báječná! Absolutně ví, na co jsem myslela.

„No jasně! Chtěla jsem ti říct, ať se tam jdeme podívat.“

Společně prošly parkem. Obě dívky byly rády, že se opět vidí, a to tak moc, že ani nevnímaly okolí. Ptáci mohli zpívat na stromech a jim to bylo jedno. Matka, která vedla za ruku dítě, a ono upadlo a rozbilo si koleno, bylo jim to jedno. Most, který dělníci opravovali, a pražilo na ně slunce, i to jim bylo jedno. Došly spolu do obchodu. Vonělo to tu novým oblečením a byl zde příjemný chlad. Když venku praží slunce, je příjemné se schovat někam, kde tolik nepálí. S Klárou procházely regály a zkoušely si jeden kousek za druhým.

Nejprve jsem si vyzkoušela džíny s červeným topem, který na sobě měl malou kotvu. Klára si vybrala starorůžovou blůzu s tmavomodrou pouzdrovou sukní. Slušelo jí to a mně vlastně taky, a tak jsme si právě tyhle kousky koupily. Neměla jsem u sebe hotovost. Vlastně skoro nikdy nenosím hotovost, i když tady na maloměstě se dá jen občas platit kartou. Naštěstí jsou v tomhle obchodě moderní a ví, čím zákazníka oslovit a na co ho nalákat.

Obtěžkané taškami jsme ještě zašly do cukrárny. Dělají tu výborný pistáciový zákusek, a tak bylo celkem jasné, že jsem si ho musela dát. Klára je na oříšky alergická, takže si nakonec dala jen kávu a zákusek oželila. Prý kvůli postavě - ha ha. Zrovna ona jako by to musela řešit. Má krásnou postavu. Je štíhlá, i když pravda – ne v obličeji tak hezká jako já. Alespoň to každý říká. V cukrárně bylo příjemně. Lidé spolu hovořili, hudba hrála slabě, voněla tu káva a dortíky a lžičky cinkaly o podšálky. Utratily jsme za ten den sice spoustu peněz, ale bylo nám to jedno. Byly jsme rády, že jsme se viděly, a tak pro nás tyhle okolnosti nebyly důležité. U zákusku jsme se domluvily, že se opět brzy uvidíme. Klára mě zvala na párty hned zítra, ale uvidím, jestli se mi bude chtít. I když pár koktejlů bych si dala… Nechtělo se mi ještě domů, a tak jsem se nabídla, že Kláru doprovodím k bytu. Bydlela kousek ode mě.

Poslední měsíce nezůstávaly u jednoho piva a Juraj přemýšlel daleko častěji u tvrdšího alkoholu. Peníze někdy zcela došly, a tak se jen potloukal městem. Občas ho přítel kontaktoval, aby mu šel pomoci na stavbu, ale jak to začalo být jeho zvykem, propil svůj výdělek. Byl zoufalý z toho, jak dopadl. Chtěl se zachovat čestně a takhle se mu svět odvděčil. Zpropadený Dmitrij… Měl zůstat doma na Ukrajině. Sice by si nevydělal moc peněz, ale byla to jistota. Mohl si najít krásnou ženu, mít dítě a začít s nimi nový život. Místo toho neví, co má dělat… v cizí zemi. A tak se vracel na stejné místo, protože tu pivo bylo nejlevnější. V hospodě Na Růžku. Jednoho odpoledne ale přebral… a začal se s ním točit celý svět…

 

Foto: freeimages.com

hodnocení článku: 90%
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Jitka Černochová
jitka.cernochovacesta-poznani.cz

Místopředsedkyně Cesty poznání, z. s. a šéfredaktorka Článků

Zajímá se o duchovní a osobnostní rozvoj, filosofii, religionistiku, miluje literaturu, cestování, fotografování a poznávání nového.

Vidět a cítit znamená existovat, myslet znamená žít. /William Shakespeare/

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.