Tomáš Kabát: Chci být sám sebou
Autor: Jitka Černochová (jitka.cernochovacesta-poznani.cz) Datum: 4.4.2015 08:00
Očekávání na rozhovor s Tomášem Kabátem bylo veliké a i přes nepřízeň počasí a Tomášovu pracovní vytíženost jsme se sešli a přátelsky si povídali. Do místnosti vstoupil sympatický mladík, se kterým jsem se ihned pustila do rozhovoru. Zajímavě hovořil nejen o svém pracovním, ale i osobním životě. Nyní ho zprostředkujeme i vám.

Studuješ sociální a mediální komunikaci v Praze. O čem tvé studium je?

Letos si v oboru sociální a mediální komunikace dodělávám bakaláře. Na univerzitě jde spíše o mediální teorii. Zkoumají se například účinky médií, komunikační modely a historický vývoj. Větší přínos pro mě mělo prakticky zaměřené studium na Vyšší odborné škole publicistiky, kterou jsem studoval dříve. Mediální obsahy vytvářet umím, teď mi jde jenom o to, získat vysokoškolský titul, který vyžaduje současná společnost.

Při studiu pracuješ v rádiu Impuls. Proč ses rozhodl pro práci v rádiu? Co tě k tomu vedlo?

Úplně na začátku byla spolupráce našeho gymnázia s jedním regionálním rádiem v roce 2008. Tehdy jsem tam chodil dávat zpětnou vazbu k vysílání z pohledu cílového posluchače. Vždy mě to však obecně k médiím táhlo. Když jsem tam najednou byl a viděl, jak se vysílání vytváří, prostě jsem využil příležitosti a zeptal se, zda bych si mohl vyzkoušet práci s mikrofonem. Dostal jsem pak mnoho příležitostí k zisku nových zkušeností, čemuž dodnes této stanici vděčím. Když jsem se po maturitě přestěhoval do Prahy, našel jsem si částečný úvazek v místním rádiu. Když pak naše spolupráce skončila, jednoduše jsem poslal životopis do rádia, po kterém jsem toužil už od malička – do Impulsu. Velmi mile mě pak překvapilo, že mi tu příležitost dali.

Jak dlouho zde pracuješ?

V Impulsu jsem už třetím rokem.

Využiješ v rádiu to, co vás ve škole naučili, nebo se musíš učit nové věci?

Největší školou je vždy praxe. Pracovní postupy nejsou všude stejné, takže jsem se samozřejmě musel učit nové věci přímo v rádiích. Výrazně mi ale pomohla zmiňovaná Vyšší odborná škola publicistiky. Je to přesně ten typ školy, kde záleží přímo na studentovi, co si z výuky odnese. Základem je vlastní iniciativa. Já jsem se snažil ze studia vytěžit maximum a myslím si, že se mi to podařilo.

Jaká zkušenost tě v životě nejvíce posunula? Proč?

Přínosných zkušeností je opravdu hodně. Zpočátku jsem jich mnoho nabral na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kam jsem dříve jezdil jako turista, později jako reportér. Tam jsem měl možnost pozorovat práci médií na vlastní oči. Dále byly přínosem také různé praxe v rámci školy i vlastní iniciativy. Několikrát jsem byl na praxi v České televizi. Hodně zkušeností mi dal na začátcích také projekt našeho gymnázia, který jsem si vlastně tak nějak sám inicioval. Tehdy jsem si jako student s minimem zkušeností zval k videorozhovorům různé osobnosti. Byla to dobrá škola i z hlediska produkce. Celé jsem si to dělal jen tak „na koleni“, včetně postprodukce. Když si některý z rozhovorů pustím dnes, směji se. Téměř všude vidím chyby.

Zkušenosti ale nabírám neustále. S každou další reportáží, s každým novým dnem, s každou novou výzvou. Ať už to byla práce s Václavem Moravcem na jeho diskuzním pořadu nebo vlastní zpracování některých rubrik, rozhovory, reportáže ze zahraničí, z festivalů, z ministerstev anebo třeba jen živé vysílání ze studia. Novinář se učí celý život.

Při práci jistě musíš mít i dobrou paměť. Máš nějaké techniky, jak si vzpomenout na to, co ti právě vypadlo?

Žádnou takovou techniku nemám. Je dobré psát si scénář a nespoléhat na improvizaci. Například při práci na rozhovorech je několik velmi důležitých faktorů. Prvním z nich a zároveň velmi důležitým je dobrá příprava. Člověk nesmí ve vysílání ztrapnit ani sebe, ani médium. Druhý faktor, který zde hraje svou roli, je stres. Člověka nejen donutí se připravit, ale také se může stát, že právě kvůli němu i něco zapomene, přeřekne se, ztratí kontrolu nad svou mimikou a podobně. Dále je hodně důležité poslouchat respondenta a následně na to reagovat, doptat se. Zároveň však neztratit kontrolu nad časem. Čtvrtým důležitým faktorem je sebehodnocení. Moderátor by neměl odmítat zpětnou vazbu, obzvláště pokud je negativní. Jen tak se totiž může poučit a příště být lepší.

Která osobnost je tvým vzorem?

Nemám žádný vzor, nerad bych někoho kopíroval. Bylo by dobré, kdybych byl vždy sám sebou. Rád bych se při práci cítil přirozeně, ať už jde o rozhovory nebo vysílání zpráv. Je jasné, že se inspiruji ostatními profesionály. Když mě něco konkrétního na někom zaujme, zkusím se k takové formě práce přiblížit. Často mě však inspiruje větší množství lidí. Není tedy nikdo, kdo by byl mým jediným vzorem.

Tomáš Kabát

Máš nějaké osobní krédo nebo přesvědčení, kterého se držíš?

Jít takovým směrem, který mě baví. Myslím si, že ten, koho práce baví, má velkou šanci být v ní dobrý. Věnuje se totiž svému zdokonalování i ve volných chvílích a nepovažuje to za povinnost. A pokud je někde nějaká nepříjemná nutnost, řídím se radou mého otce, který mě vždy vedl k tomu, abych si v plnění takových úkolů našel zábavu. Vždy říkal: „Udělej to zábavnou formou.“

Co je podle tebe klíč k úspěchu? Znamená úspěch štěstí?

Úspěch není měřitelný, je relativní, a proto nerad toto slovo používám. Má současná pozice je například z pohledu studenta úspěch. Z pohledu zkušenějšího kolegy jsem však stále usmrkanec s minimem zkušeností. A pokud jde o tu první část otázky, vycházejme z mé předchozí odpovědi. Klíčem k úspěchu je dle mého názoru dělat to, co člověka baví. Řekněte sami, není úžasné se ráno probudit s tím, že se těšíte do práce?

Kam by ses rád v budoucnosti vypracoval? Chtěl bys dál pracovat v rádiu, nebo v jiném médiu?

Rád bych dělal to, co mě baví. Jako teď – na své současné pozici jsem spokojený. Baví mě to, každý den je pro mě výzvou. Pokud mě to přestane bavit v rádiu, zkusil bych moc rád i televizi. Daleké cíle si nedávám, to však neznamená, že bych se bránil rozšířit své obzory. Přijde-li příležitost, která mě zaujme, rád ji opět chytím za pačesy.

Máš nějaké další zájmy, kterým se věnuješ ve svém volném čase?

Rád se věnuji hudbě. Skrze ni jsem se vlastně dostal do rádia. Rád si zpívám, ale v současné době jsem z mainstreamu přesycený kvůli práci v rádiu. Člověk ze zájmu sleduje i ostatní rádia, a tak v mém domácím přehrávači příliš soudobé hudby nenajdete. Žánrově se však nevyhraňuji. Nejvíce teď sice poslouchám funk, soul a disco, moc rád si ale pustím i rock, reggae, house i dance. Čas od času si zajdu i na koncert vážné hudby nebo do divadla na operu. Ve vztahu k hudbě jsem opravdu velmi otevřený. Občas lidé říkají: „poslouchám všechno kromě dechovky,“ ale mně ani ta dechovka za jistých okolností nevadí. Dokážete si například bez dechové a lidové hudby představit jihomoravské hody? Prostě to k tomu neodmyslitelně patří, a tak je to se všemi žánry.

Dále také rád cestuji, poznávám nejen památky, ale také místní kulturu. Rád odpočívám sledováním filmů a čas od času nesmí chybět také nějaký sport. V létě cyklistika a běh, v zimě lyžování.

Četla jsem o tobě, že rád cestuješ. Vracíš se někam rád?

Cestuji nejen do zahraničí, ale i po České republice. Když jsem v Ostravě, odkud pocházím, rád se vracím do Prahy a naopak z Prahy se rád vracím do Ostravy. Čas s radostí trávím i na chatě v Beskydech.

Které státy bys chtěl v budoucnu navštívit?

Chtěl bych navštívit Kubu. Ten ostrov je kvůli totalitě „zmrzlý“, a tak je v něm uchované jisté kouzlo. Rád bych tu atmosféru zažil.

Dále bych rád navštívil Californii. Ze států USA mi připadá nejvíce atraktivní. Láká mě vidět na vlastní oči Golden gate bridge, Hollywood, Los Angeles i San Francisco. Z fotografií, cestopisů i vyprávění přátel jsem usoudil, že stojí za to tam jet.

Co ti tvá životní cesta dává a co naopak bere?

To je hodně těžká otázka. Možná to poznám, až budu starší. Vzhledem k tomu, jak brzy jsem začal pracovat, jsem docela zanedbal ten typický studentský život. Vysedávání po hospodách, pařby, neplecha. Přiznám se, že mě to ale nikdy moc nelákalo, vždy jsem se bez toho obešel. Dělal jsem věci, které mě bavily. Hrál jsem počítačové hry, skládal, nahrával a nazpíval písničky, chodil do rádia, jezdil s kamarády na výlety, cestoval. A tak je to pořád – nejvíce času mi zabírá rádio a škola, zbývající čas je mi líto prosedět v hospodě. Nejsem si tedy jistý, jestli bych o to, co mi ta životní cesta vzala, vlastně vůbec stál.

 

Tomáš pracuje kromě Rádia Impuls také pro sesterskou stanici Český Impuls, která vysílá digitálně a na AM vlnách českou hudbu 60. až 80. let. Na obou stanicích působí v redakci zpravodajství a vysílá rozhovory se slavnými osobnostmi. Připravuje pořady Víkendový host, Hudební kalendář, Rada pro dnešní den, dříve se také podílel na pořadu Impulsy Václava Moravce.

 

Foto: Rádio Impuls

hodnocení článku: 83%
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Jitka Černochová
jitka.cernochovacesta-poznani.cz

Místopředsedkyně Cesty poznání, z. s. a šéfredaktorka Článků

Zajímá se o duchovní a osobnostní rozvoj, filosofii, religionistiku, miluje literaturu, cestování, fotografování a poznávání nového.

Vidět a cítit znamená existovat, myslet znamená žít. /William Shakespeare/

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Jan Černoch (trichoklesgmail.com) říká:5.4.2015. 13:56
Pěkný rozhovor. Velice zajímavé ale může být to, co ve výsledném textu rozhovoru nikdy vidět není, a to konfrontace řeči a textu. Ne každý totiž chce nebo umí mluvit stejně jako psát. Při rozhovoru stačí reagovat na otázky, ptát se a hlídat, zda je odpovídáno na otázku. V textu lze zase utvářet mnohem složitější souvislosti a odkazy, takže text vždy svádí k tomu, aby toho do něj člověk zakomponoval víc, než v řeči, při které navíc hraje velkou roli neverbální komunikace a dramatické prvky. Rozhovor toho tedy o osobnosti nemusí mnoho říci :D