Jak se neutopit v mediálním moři?
Autor: Miroslav Šubrt (mirek.subrtemail.cz) Datum: 22.3.2015 18:00
"Buddhističtí mniši již několik stovek let radí: zastav se a vnímej svět v přítomnosti všemi smysly." Zamyšlení nad technologiemi dneška, pravdou, současnou situací a médii z hlediska různých pohledů. Jak se ve všem vyznat? Jak třídit myšlenky a názory jiných? O tom se dočtete více v následujícím článku.

Lidé o generaci starší pravděpodobně nepředpokládali, že tak rychle přijde doba, kdy každý člověk bude muset zpracovávat tak obrovské množství informací.

Počet informačních zdrojů se rozrůznil. Zatímco mnozí lidé si ještě pamatují dobu, kdy vrcholem informačních technologií byl „rozhlas na drátě“, dnes máme k dispozici hned několik televizních a rozhlasových stanic a ze „sociálních sítí“ a informačních portálů na webu k nám přicházejí další příval zpráv. Není tu už nikdo, kdo by informace třídil za nás – my sami si musíme rozhodovat, kterými z nich se necháme inspirovat a které budeme považovat za méně užitečné či dokonce bezcenné.

S technickými přístroji strávíme daleko více času než dříve. Vlastně jimi jsme tak okouzleni, že je musíme mít všude. Už batolata si hrají se svými tablety. Mobil, který dnes musí mít každý školák už pomalu od první třídy, se z přístroje určeného k telefonování stal multimediálním „kanálem“. Kdo si otevře knížku, informační médium minulého století, jakoby vstoupil do jiného světa. V knihách panuje kontinuita – jeden příběh se může táhnout klidně od první kapitoly až ke konci. Na rozdíl od toho, v současných masmédiích dostáváme informace spíše v podobě „králičích bobků“, mezi kterými často není žádná zřejmá spojitost.

Možná není správné současný stav tak vulgarizovat a hned mluvit o kanálech a bobcích. Možná, že bychom spíš mohli mluvit o lákavých pestrobarevných bonbónech. Nemůžu totiž zapírat, že sám proudu informací, které ke mně přicházejí, podléhám, a to paradoxně i přesto, že se dané informace pokouším třídit. Výsledkem ale mnohdy je, že prohlížím stovky po sobě jdoucích titulků a hledám stále zajímavější a zajímavější články. Je to pak jako s gumovými medvídky. Když se jednou do nich dáte, nechcete přestat a sníte celý balík a můžete být rádi, pokud nebudete mít zažívací problémy. Můžeme se uklidnit tím, že jsme díky tomu možná postřehli něco jako „ducha doby“ – zjistili, o čem se mluví - otázkou však pro mě zůstává, zda jsme nahlédli pod pokličku.

Jsme obklopeni médii

Naše společnost je nyní propojená s internetem, trend spojovat skutečnost s tzv. virutální realitou stále sílí, přičemž internet má masivní vliv i na politické a ekonomické záležitosti. Když se podíváme na současný konflikt mezi Ruskem a euro-americkou civilizací, který tak zaplňuje mediální kanály, jde o souboj propagandisticky podávaných informací. Tragikou toho celého je, že podobně jako u jiných záležitostí, nemůže průměrný člověk z té informační smršti určit, kdo má pravdu a kdo záměrně klame. Podobně je to i s kauzou očkování – máme snad věřit těm, kteří říkají, že vakcinace škodí a působí autismus, nebo těm, kteří tvrdí, že očkování a projevení autismu je pouze souběh dvou věcí? Kdo z lidí má čas a schopnosti k tomu dlouhé hodiny studovat vědecké články, aby tento problém sám pro sebe rozseknul? Jaký „nezávislý“ odborník by nám měl poradit?

Nemůžu se ubránit tvrzení, že myslícímu člověku v takovém prostředí každá dogmatická, krajní pozice přijde směšná, pokud ne děsivá. Na kost se v různých webových „diskuzích“ odhaluje jádro všech totalit. Přijmout jeden vyhraněný názor je vždycky lákavé. Dává to jistotu – pocit bezpečí a příslušnosti ke skupině stejně smýšlejících lidí. Naopak rozvážnost a přiměřený skepticismus člověka vrhá spíše na okraj, byť okraj sdílený s dalšími opatrnými a kritickými lidmi. Osobně si mi zdá, že taková pozice je i přes její zřídkavost a určité nebezpečí cenná – pravda se totiž často nachází právě někde uprostřed mezi póly.

Internet nám sám o sobě nezajistí spravedlnost a mír, nepřinese nám pravdu na podnose. Spolu s jinými masmédii naopak může být šíleným prostředkem k šíření nenávisti a lží mezi miliony lidí. V lepším případě se stává zdrojem informací o představách lidí o světě kolem nás. Skutečnost se na internetu, ale i v ostatních médiích lehce míchá se lží, přáními a fantaziemi všech zúčastněných. Zkrátka: Pravda je i nadále vydobývána za potu tváře a nejde k jejímu hledání přistupovat jinak než s pokorou.

V tomto bodě mi přichází na mysl, že by bylo dobré dodat, že člověk není jen sběrač všech možných informací, byť pravdivých. Nejsme počítače, které jednomu a druhému přiřazují naprosto stejnou hodnotu. Věci, se kterými v mysli pracujeme, pro nás mají význam. Události jsme schopni řadit do kategorií na základě podobností, a tak vyvozovat obecné principy. Pokud jsme dosti odvážní a neulpíme na jednotlivostech, máme potenciál překročit dogmata. Přiblížíme se tak moudrosti. Takové myšlení již není táhnuto k tomu odsuzovat jednotlivé lidi, státy a myšlenky, ale vidí je v rámci jejich kontextu. Získáváme tak větší smysl pro rozlišování škodlivého a prospěšného.

Znaveni z množství informací..

A není to jen naše schopnost tvořit kategorie, hledat (pra)vzory zkušeností, ale též naše emocionalita, která nám může pomoci rozlišovat události. Trochu trénovaný člověk v pozorování svých emocí docela dobře pozná, z kterých informací či událostí přichází strach, obavy, nenávist či zášť. Z jiných zase cítí uklidnění, smíření a radost. Kdo pochopil, že to první je nedokonalou formou nebo absencí toho druhého, ví, jakou část spektra si vybírat, co posilovat a k čemu směřovat. Taková „emoční inteligence“ je důležitá proto, že mnohdy jsou to spíše naše emoce než myšlenky, které opravdu ovládají naše chování.

Možná bychom měli i více měli chodit mezi lidi, mezi naše přátele i nepřátele, protože běh historie netvoří nikdo jiný, než obyčejní lidé. Když dáme v našich životech více prostoru setkání Já a Ty, posílíme naše vnímání druhých jako jedinečných lidských bytostí. Při otevírání tomu druhému tváří v tvář si uvědomujeme, že druhý člověk není pouhou informací, není svým profilem na internetu ani součástí marketingové statistiky – je především prožívající bytostí, která má svá přání, naděje, obavy, zkrátka má duši. Toto uvědomění je důležitou zábranou mezilidské krutosti.

Další mojí nabídkou je, abychom opět otevřeli nějakou knihu a sledovali její příběh. O čem ta kniha vypovídá jako celek? Jaký silná pravda o životě se v ní skrývá? Neřešme tentokrát kvantitu – počet stránek, kapitol, strukturu knihy, ale pokusme se uchopit celek – kvalitu knihy, barvu, chuť, vůni jejího obsahu. Tímto způsobem můžeme uchopit i jakýkoliv jiný okamžik – buddhističtí mniši již několik stovek let radí: zastav se a vnímej svět v přítomnosti všemi smysly. Taková občasná chvíle zastavení se pro nás v dnešní době může znamenat velmi mnoho. Může to pro nás být chvíle, kdy opravdu pocítíme život v jeho naléhavosti a cennosti.



Foto: deviantart.com/musicandphotography, Rona-Keller
Tento článek zatím ještě nebyl hodnocen.
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Miroslav Šubrt
mirek.subrtemail.cz

Psycholog a psychoterapeut. Zajímá se současný stav vědeckého poznání, mezioborové souvislosti. Má rád sci-fi, čajovny, objevování nových míst.  Předseda Společnosti pro mezioborová studia, pravidelně se s ním můžete potkat na "Kusech řeči".

Osobní web: www.miroslavsubrt.cz

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Jan Černoch (trichoklesgmail.com) říká:26.3.2015. 12:58
Mám podobný dojem z toho, jak se k nám dostávají informace. Napadá mě k tomu několik věcí:

1) Moc se mi líbí to barevné odlišení kanálu, bobků a pestrobarevných bonbonů. Měl bych za to pochválit slečnu redaktorku? :)
2) Je zajímavé, že nás celkové posouzení situace vede i v tomto případě k metaforám a obrazům. Kanál a bobky. To už je samo komplexní vyjádření, které přesahuje oddělené informace, které o stavu předávání informací máme. Metafora a obraz jsou mnohem komplexnější informací než počítačový bit (ten je prostou diferencí mezi 1 a 0) a zároveň jsou dnes spíše upozaděným způsobem vyjadřování. Buď je to jen ozdobička poetického jazyka nebo rétorický trik novináře či literáta, ale zapomíná se na to, že metafora a obraz obsahují spoustu informací pospolu: slovo, zvuk, představu, asociaci, prostě celkový kontext toho, co můžeme na světě zažít.
3) Když je řeč o tom, že jsme sběrači informací, proč bychom nemohli být i lovci informací? :) To jsou přece dvě doplňující se strategie. Sbírat informace jde kloudně tam, kde máme omezený počet zdrojů. Jdeme třeba do lesa na houby, když očekáváme, že tam budou. V mediálním světě tohle podle mě selhává. Sběračem lze být v případě, že máme čas něco nastudovat. V opačném případě nezbývá, než být lovci informací. Zamilovat si nějaké téma a snažit se ho sledovat, kam až to jde. Proto čteme Blesk, Platóna, nebo dokonce obojí. :)


Miroslav Šubrt (mirek.subrtcesta-poznani.cz) říká:2.4.2015. 13:18
1) Bobky a bonbonky jsem barevně rozlišil já ;-)
2) Metaforické vyjádření se mi líbí mnohem více. Jak píšeš, zapojuje více informací z více smyslů, je tedy blízká žitému. Tak nějak nás spojuje se skutečností v mnoha jejích aspektech. A řekl bych, že prvotním jazykem člověka je právě jazyk podobnosti a styčnosti (metafory a metonymie). Pracují s ním sny, pohádky a kouzelníci. Dnes pracujeme spíše s mechanickou záměnností, lineární logikou.
3) Poukaz na lovení informací je zajímavý, například v tom, že při lovení náš cíl uniká. Je to tak i s pravdou? Že, když už jí skoro máme, nebo si myslíme, že ji máme, tak nám uteče? Taky takové lovení vyžaduje daleko víc energie. Není pro lenochy a někdy dokonce se lovec stane sám obětí.