Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Díl II. Cesta za princeznou | |
Autor: Jan Černoch (jan.cernochcesta-poznani.cz) | Datum: 12.3.2015 08:00 |
Začíná cesta za princeznou. Králevic jede na koni. Dostává se do lesa a začíná bloudit. Náhle na něj někdo volá. Je to vysoký člověk, který k němu chce vstoupit do služby. Princ se ho ihned ptá na identitu: „Kdopak jsi,“ řekl králevic, „a co umíš dělat?“ „Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li tamhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Já vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru vylézt.“ To Dlouhý zvládne stejně jako najít cestu z lesa ven. Co je Dlouhý zač, že to všechno dokáže? Jeho hlavní schopností je zaujmout odstup. Tento odstup se ukazuje důležitý pro orientaci. Dlouhý dokáže v prostoru zvětšovat měřítko a nacházet tak detaily (ptačí hnízdo), ale i celkové souvislosti (cesta z lesa). Podle mě má roli, která náleží rozumu. Rozum totiž také pracuje s odstupem a celkovými souvislostmi, které jsou z tohoto odstupu vidět. Je třeba dodat, že je to rozum v souladu s praxí, protože zaujímá takový odstup, který je užitečný k orientaci. Tím, že chce Dlouhý vstoupit k princi do služby, je tedy princ obdařen rozumem, který je na prvním místě, pokud jde o orientaci ve světě.
Princ na koni společně s Dlouhým se dostávají z lesa ven a před nimi se rozprostírá široká rovina. Dlouhý ihned upozorňuje prince, že v této krajině je někdo, kdo je s ním spřízněný: „Támhle pane, jde můj kamarád,“ řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, „toho byste taky měl do služby vzít, věru, že by vám dobře posloužil.““ Představení této druhé postavy je vtipné. Dlouhý pro ni nejprve doskočí, protože by jí dlouho trvalo, než dojde. Když pak Široký ukazuje, co umí, musí ostatní utíkat do lesa: „Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyřvěderní soudek. „Kdopak jsi ty,“ zeptal se ho králevic, „a co umíš dělat?“ „Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat.“ „Tedy se mi ukaž.“ „Pane, ujíždějte honem-honem zpátky do lesa!“ volal Široký a počal se nadýmat.“ Zde začíná být jasné, že objevení Dlouhého v lese plném vysokých stromů a objevení Širokého na široké rovině není náhodné. Právě v těchto krajinách jsou jejich schopnosti zjevné. Co je Široký zač? Dokáže se nafouknout a zaplnit celou planinu. Jeho hlavní schopností je tedy pojímat a obsahovat. Podle mě má roli, která náleží citu. Cit se totiž obdobně váže na to, co chce pojmout do sebe a zahrnout. Je zajímavé, že se zde vnucuje slovo „pojmout“. Všimněme si, že pojem je vlastně také záležitostí citu. Rozum, který odpovídá Dlouhému, totiž vytváří odstup od toho, co je vně něj. V případě Širokého jde však naopak o pojímání toho, co pak bude uvnitř něj. To mimo jiné znamená, že filosofie, která s pojmy pracuje, si nevystačí s Dlouhým, ale potřebuje i Širokého. Princ na své cestě získává rozum a pak cit. Obojí díky tomu, že se konfrontuje se světem. Je však toto pořadí náhodné? Zdá se, že ne. V prvé řadě je evidentní, že v lese nemohl potkat Širokého z prostorových důvodů. Pokud však chápeme Dlouhého jako rozum a Širokého jako cit, máme druhý důvod, proč je toto pořadí nezvratné. Kdyby měl princ, který od počátku vystupuje jako nepopsaná deska (tabula rasa), získat nejprve cit, nejspíš by se z lesa vůbec nedostal, protože by v něm buď zahynul, nebo by se v něm zabydlel. Princ tedy cestuje s Dlouhým a Širokým. Něco mu ale stále ještě chybí.
Za rovinou jsou skály, kde naše dvojice potkává třetí postavu: „Když přišli blízko, k těm skalám, potkali jednoho a měl oči zavázané šátkem.“ Vůdčí role Dlouhého/rozumu je zde zachována, protože Dlouhý opět vyzývá prince, aby vzal do služby dalšího spřízněnce: „Pane, to je náš třetí kamarád,“ povídá Dlouhý, „toho byste měl taky do služby vzít; věru by vám darmo nejedl.“ „Kdopak jsi,“ zeptal se králevic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cestu?“ „Hoj, pane, naopak; právě proto, že až příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiní nezavázanýma; a když je rozvážu, skrz naskrz všechno prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“ Přirozeným prostředím Bystrozrakého jsou skály, obecně překážky, vůči kterým nestačí jen zaujmout odstup (Dlouhý) nebo je pojmout do sebe (Široký). Co je tedy Bystrozraký zač? Dokáže překonávat překážky a procházet jimi navzdory. Podle mě má roli, která náleží činu. Čin se totiž nezbytně vymezuje vůči tomu, co mu stojí v cestě. Mění situaci tím, že se zbavuje dosud platných mezí. Oheň, kterým Bystrozraký spaluje hořlavé překážky, je také známkou změny a proměnlivosti. Když jsme se ale dostali k tomu, že filosofie potřebuje Dlouhého i Širokého, musíme teď uznat, že potřebuje i Bystrozrakého. Planina má totiž někde svou neprostupnou hranici. Na tu by cit pouze narazil a nevěděl by, jak se s ní vypořádat. Cit se může rozpínat pouze tam, kde má dostatek volnosti a nic ho netísní. Proč by ale skály nezvládl Dlouhý? Vždyť už na začátku přenesl Širokého, aby překonal prostorovou vzdálenost. Bystrozraký však má ještě jednu schopnost, kterou Dlouhý nemá. Nejen že překonává překážky, ale umí se dostat k jádru věci: „Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všecky strany a za maličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku se něco třpytilo jako oheň. Bystrozraký pro to došel a králevici přinesl. Bylo to ryzí zlato.“ Oproti Bystrozrakému je Dlouhý pouze povrchní. Na druhou stranu se zdá, že by si princ vystačil jen s Dlouhým a Širokým, kdyby nebylo neprostupných překážek. Bystrozraký je nezbytný tam, kde má být rozhodnutí dotaženo do konce a kdy už nelze udělat krok stranou, ať už proto, že jsme si to rozmysleli, nebo proto, že jsme narazili na nemožnost. Právě Bystrozrakého se princ ptá, jak daleko je ještě železný zámek. Bystrozraký odpovídá s jistotou a humorem ve stylu Dumasových Tří mušketýrů1: „Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste ani za rok tam nedojel; ale s námi tam přijedete ještě dnes – právě nám tam nyní chystají večeři.“ „A co tam dělá moje nevěsta?“ „Za železnou mřeží na vysoké věži černokněžník ji střeží.“ A králevic řekl: „Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit!“ A oni všickni mu slíbili, že mu budou pomáhat.“ Princ tedy vyzývá své druhy, aby s ním podstoupili dobrodružství. Žádá po nich, aby s ním šel ten, kdo je dobrý, neboť v dobrodružství jde o to, aby se člověk družil s dobrem. Až Bystrozraký dává vyniknout této princově rozhodnosti. Pravděpodobně ho ale nemohl potkat již v lese. Musel nejdřív dokázat, že je vůbec schopen putovat po světě, což mu umožnili Dlouhý a Široký, aby nakonec znovu potvrdil, že jeho cíl je mnohem větší, když vzal do služby Bystrozrakého. Dlouhý, Široký a Bystrozraký – v mém podání rozum, cit a čin – se tak ukazují jako nezbytné schopnosti, kterých princ nabývá v konfrontaci se světem. Jsou to způsoby, jak si ve světě poradit, které je třeba osvojit si všechny a ve správném pořadí. V tomto ohledu je můžeme chápat jako tři různé aspekty prince.
S pomocí svých služebníků se princ dostane do železného hradu ještě večer. Jako kdyby se však všichni tři nechali chytit do pasti: „A když už bylo nad západem, viděl králevic nedaleko před sebou železný zámek; a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány zavřely se jedním rázem a králevic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajati.“ Žádné vřelé uvítání je nečeká. Musí si poradit sami: „Když se tu v nádvoří ohlédli, dal králevic koně svého do konírny – a bylo mu tu všecko už přichystáno – potom šli do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich se nepohnul – byli všickni zkamenělí.“ Podivné. Proč jsou ti lidé zkamenělí? Vezmeme-li vážně, že je princ dobro-druh, není divu, že jsou z jeho perspektivy zdejší lidé zkamenělí. Jsou součástí místního stereotypu a pevného režimu. Vždyť jde o železný zámek, který má určitě svou železnou pravidelnost. Dokonce se všichni čtyři musejí i sami obsloužit u stolu: „Prošli několik pokojů a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, vprostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostřeno bylo čtyřem osobám. Čekali, čekali, myslili, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.“ Na první pohled neslušné. Jenže od koho? Podle mě nemá smysl se pozastavovat nad tím, že se tam najedli sami. Zajímavější je chápat již tento úvod jako první konfrontaci s princeznou. Vzpomeňme si na to, že i železný zámek můžeme chápat jako určitý aspekt princezny. Pak ale můžeme říci, že byla základní slušnost dodržena. Hosti dostali najíst po dlouhé cestě. Ale nic nad to. Ve vztahu k princezně to znamená, že proběhlo pouze formální uvítání. Řekněme, že došlo k představení, vysvětlení společenské role a striktnímu respektování společenských zvyklostí. Po dodržení základní slušnosti se ovšem ukázala jiná stránka princezny: „Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. Vtom nenadále rozlítly se dveře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jako by byla vstala z hrobu.“ V případě černokněžníka není určen žádný příbuzenský vztah k princezně. To však není důležité. Černokněžník prostě k princezně patří. A je dost pravděpodobné, že právě díky němu vypadá panna jako krásná zombie. Rysy černokněžníka jsou výmluvné. Je to shrbený stařec, což naznačuje nedostatek flexibility a zkostnatělost. Dále má dlouhý černý oděv, což asociuje ponurost a vážnost. Holá hlava je opakem divoké volnosti. Šedivé vousy po kolena upomínají na nezvratné plynutí času. Všechno jsou to známky omezení, což je ještě zjevnější u třech železných obručí. Na princezně je nápadné, že je oblečená do opačné barvy než černokněžník. Princezna je tedy sice s černokněžníkem natolik spojená, že lze považovat černokněžníka za její aspekt, ale na druhou stranu je vůči němu protikladná. Hned po formálním představení se ukazuje, že ji charakterizuje vnitřní rozpor. Něco ji svazuje a určitě to nejsou jen konvence. Bude to pravděpodobně nedůvěra, nejistota a strach, což ovšem zvenku vypadá jako preventivní odmítavost, přísnost a domáhání se zaběhnutého pořádku, na nějž je princezna zvyklá, ale který je pro cizince zarážející. Z pohledu prince, který se vrhá do dobro-družství, to musí vypadat strašně.
Putovali jsme s princem a objevovali nové aspekty, ale sbalí nakonec princ princeznu? Získá ji? Pokračuj na závěrečný díl interpretace.
1) Mohlo by být zajímavé srovnat Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého s Athosem, Porthosem a Aramisem. Králevic by samozřejmě musel být d´Artagnan. Porthos by mohl být Široký. Athos by mohl být Dlouhý a Aramis Bystrozraký. Porthos je totiž požitkářský, Athos klidný a lakonický a Aramis je šarmantní theolog.
Jan Černoch
jan.cernochcesta-poznani.cz
Místopředseda Společnosti pro mezioborová studia, z. s. Účastník neformálního společenství Seminář starých textů. Filosof (od "sofia"/moudrost, nikoli "zofos"/temnota), formálně magistr filosofie na FF UK. Vykazuje sklony k poesii (od "poiésis"/tvoření) a jiné literární činnosti. Záliba v mezioborových aktivitách. V současnosti pracuje jako správce technické dokumentace ve firmě Linet, s.r.o. |
Diskuze ke článku
Příspěvky
Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.