Svoboda od dogmat
Autor: Miroslav Šubrt (mirek.subrtemail.cz) Datum: 14.12.2014 17:00
Po kontaktu s nějakým si člověkem si můžete klást otázku: Nesvazuje se příliš pouze svým pohledem na věc? Často vychováváme děti dle nějakých schémat, ale mohou naučit ony něco nás?

Ve svém životě se setkávám s mnohými lidmi – příslušníky různých názorových proudů či náboženství. Čas od času si po kontaktu s nějakým takovým člověkem kladu otázku, zda se příliš nesvazuje svým pohledem.

Myslím si, že my – lidé ze západního světa – máme velkou tendenci tvořit dogmata. Chceme mít věci pojmenované a roztříděné, ideálně nad tím vším mít nějakou všeobecně platnou teorii. Této teorie se pak chápeme, a proto, abychom se cítili v nepředvídatelném světě jistě, ji vydáváme za jedinou pravdivou. Ve svém myšlení pak zkostnatíme a vše, co do naší velké teorie nezapadá, jednoduše přehlížíme.

Někteří mají jen jeden směr a nevidí okolo.

Když se na nějaké myšlenkové představě o vzniku života či smyslu světa vůbec dohodne více lidí – bývá z toho ještě větší problém než v případě jednotlivců. Daná myšlenková struktura se pak stává základem jednotlivých náboženství, filosofických tradic, vědeckého bádání či státní ideologie. Pak máme takovou zvláštní tendenci nejen tyto myšlenky vyučovat a šířit, ale také budovat systém trestů za svobodné myšlení. Daný trest může být pomluva, ale v extrémním případě bohužel i poprava…

Pokud se někdo odváží používat svůj rozum mimo rámec přijímaného systému a začne zpochybňovat základy všeobecně přijímaných dogmat, je často osočován z toho, že chce nabourat staletím osvědčenou tradici. Jak by ne - vždyť mít patent na rozum je příjemné – dává to v rámci společnosti neuvěřitelnou moc. Otázkou však zůstává, zda „tradice“ jako taková není jen prázdný pojem, který se vytahuje pokaždé, když jde do tuhého – když staré myšlenkové systémy začínají být neudržitelné.

Pokud se podíváme například na způsob šíření myšlenek v Asii, vidíme, že jednotlivé tradice se prolínají, existují spolu po většinu času pokojně na jednom místě. S touto skutečností jakéhosi alchymistického tyglíku ve hlavě každého jedince se setkáváme ale i v západních společnostech – a to obzvláště v dnešní tzv. „postmoderní“ době, kdy člověk musí denně zpracovávat velké množství informací. Ukazuje se tak, že jakákoliv názorová čistota je stále více a více nedosažitelná. Každý pokus o to působit jistě v rámci nějaké „tradice“ se pak stává nepřesvědčivým až směšným, pokud vychází z pouhého opakování naučeného.

Je evidentní, že naše náboženství a náš vzdělávací systém potřebují obrodu. Možná, že i naše životy v rámci našich společenství potřebují změnu. Můžeme se sami sebe ptát: Je vhodné, abychom svůj život uzavírali do předem daných schémat? Zdá se mi, že každý, kdo během svého života tento postoj přijme – nechá se tedy uchlácholit nějakou představou o světě - se stává otrokem svých myšlenek. Je to pak ještě on, nebo ztratil něco ze své jiskry – svojí jedinečnosti? A co jeho schopnost naslouchat druhým?

Umíte druhým naslouchat?

Každý člověk je unikát, i když nás na světě je několik miliard. Zastupujeme jedinečné centrum myšlení a cítění v obrovském světě. Máme své životy, máme svoji přítomnost – nebo možná, že přítomnost má nás. A co víc: všichni máme zodpovědnost za svá rozhodnutí v tuto konkrétní chvíli na tomto konkrétním místě. Jsou tedy poučky a definice o světě to, co se máme učit? Zdá se mi, že se zde vnucuje odpovědět „ano i ne“. Svět vždy budeme nějak chápat – nějak uchopovat pro sebe sama. Bez toho to asi nejde. Ale to, čeho se potřebujeme vzdát, je naše křečovitá potřeba „jistě vědět“.

Umíte si představit, jak se na svět dívá malé dítě? Dítě je ohromeno tím, co vidí. Jako by uvnitř sebe cítilo, že život je jedna velká hra. Touží experimentovat, poznávat, ptát se. To, co slyší, přijímá celistvě – cítí to v sobě, nepodrobuje to přísnému logickému zkoumání. Když se účastní války, cítí bolest a utrpení. Nepřemýšlí nad politicko-ekonomickou analýzou situace, nad tím, jestli ideologie strany AB je lepší než ideologie strany BA. Je tedy možná na čase, abychom udělali ve svých životech obrat a začali se inspirovat od těch nejmenších.

 

Nevím, zda to, co jsme ztratili, je záležitost typická pro děti, nebo je to něco, co je pro člověka přirozené, jen mu to život ve společnosti stále krade. Možná že ženy k tomuto způsobu vnímání mají blíže než muži, proč ale – to je složitá otázka. Jisté však je, že každý to má v sobě. Člověk není jen chodící hlava, pro kterou je svět jen řada po sobě jdoucích faktů. Člověk má i nějaké srdce, žaludek a ostatní tělesné orgány. Co vám říkají, když sedíte v práci/ve škole? Jak k vám promlouvají, když jdete po ulici? Co cítíte? Zkuste se probudit k tomu pocitu – nenapovídá snad něco o tom, co je opravdu důležité?

 

Foto: deviantart.com/Lilithia, EarthHart, rami777

Tento článek zatím ještě nebyl hodnocen.
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Miroslav Šubrt
mirek.subrtemail.cz

Psycholog a psychoterapeut. Zajímá se současný stav vědeckého poznání, mezioborové souvislosti. Má rád sci-fi, čajovny, objevování nových míst.  Předseda Společnosti pro mezioborová studia, pravidelně se s ním můžete potkat na "Kusech řeči".

Osobní web: www.miroslavsubrt.cz

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.