Jsme děti demokracie
Autor: Jitka Černochová (jitka.cernochovacesta-poznani.cz) Datum: 3.12.2014 13:53
Narodili jsme se po roce 89, přišli jsme do nového demokratického státu, který jste pro nás vybojovali. I když mnoho věcí ještě nebylo k dostání, byli jsme vychováni do nového světa, a to do světa svobody, kapitalismu a určitých hodnot. Známe pravý význam slova demokracie? Víte, jak demokracie funguje? Jak jste prožili sametovou revoluci a jaký pro vás měla význam?

Musíme si utvořit nějaký názor na to, co bylo před rokem 1989, protože vy, naši rodiče i prarodiče, jste tím ovlivněni a my vás chceme pochopit. Z toho důvodu se vás ptáme. Někteří nadáváte, jiní jste rádi, že máte svobodu, další jste zklamaní… Přístupů k tomu je mnoho. Snažíme se tedy pochopit, co je to demokracie, jaké máme možnosti, co všechno nám život v tomto státě může přinést apod. Proto je někdy velmi matoucí, když lidé nadávají na určitý stav, ale nedokážou vyslovit argumenty, proč je to špatně, proč by to mělo být jinak, případně přijít s řešením, jak jinak by to mělo být.

Antická demokracie

Opět vycházíme z antické filosofie (a tedy i demokracie), a to z Platóna a Aristotela a dalších antických myslitelů, kteří se zabývali způsoby vlády a vládnutím. Demokracie fungovala někdy okolo 4. - 6. století př. n. l. Formování doktríny demokracie probíhalo velmi dlouho a často se vytvářela na základě praxe – tak, jak stát fungoval v praxi, ne z hlediska teorie.

Demokracie pochází z řečtiny

Co je demokracie?

Je také potřeba říci, o čem tu vůbec hovoříme. Demokracie se často překládá jako vláda lidu. Jedná se o složeninu slov z řečtiny: démos (=lid) a kratein (=vláda). Ale představy o tom, co je lid a co je vláda se velmi často liší a jsou i jinak chápané. Demokracie také není ideologií, ale je to způsob vlády (doktrína). Ačkoliv se to může zdát banální, tak přesto se najde někdo, kdo hlásá, že demokracie je ideologie, ale ideologie je soustava idejí, teorií a názorů, soustřeďující se obvykle na problematiku společnosti a jejich cílů i konfliktů. Příklad ideologie je: socialismus, komunismus, liberalismus, konzervatismus, fašismus, nacionalismus, anarchismus, feminismus aj.

Demokracie v politickém systému je nutnou, nikoliv postačující podmínkou. Teoretikové, co toto šířeji chápané pojetí odmítají, tvrdí, že žádný systém formálních pravidel není schopný zabezpečit demokracii, protože kdyby tomu tak bylo, mohla by se demokracie uchytit v každé zemi, která by do svého ústavního a právního řádu vtělila demokratické zásady. Základem skutečné demokracie je člověk jako občan a demokrat.

Máme zde i demokratické zásady politického systému, a ty jsou: suverenita státní moci je odvozena od suverenity občanů, pravidelné svobodné volby jsou založené na všeobecném, přímém a rovném hlasovacím právu, cílem státní moci je služba všem lidem, dodržování všech základních práv a svobod, právní stát, rozdělení státní moci na složku zákonodárnou, výkonnou a soudní, nezávislost soudní moci, politický systém je založený na svobodném vzniku a konkurenci politických stran, vláda většiny, práva menšin, fungující občanská společnost, decentralizovaná státní správa a samospráva, ekonomický systém založený na svobodném podnikání, právo na soukromé vlastnictví, sociální spravedlnost v otázkách ochrany a sociálně ekonomického zabezpečení starých, nemocných a nezaměstnaných, nezávislé veřejné mínění.

K některým pojmům výše, o kterých jsem se zmiňovala, je třeba také vysvětlit, jak funguje a co vůbec je přímá a zastupitelská demokracie. Přímá demokracie je taková, kde se občané aktivně podílejí na procesu vlády, a to formou referend, petic, veřejných shromáždění, pokojných demonstrací, hlasují v přímé volbě, mohou odvolat úředníky a politiky, mají konečnou kontrolu na politickém rozhodování. Přímá forma demokracie se dnes příliš nevyužívá, nejvíce byla uplatňována ve Švýcarsku. Zastupitelská forma demokracie je taková, kde lid volí své zástupce, aby za ně hlasovali a vyjadřovali jejich názory. Tak se děje například dnes v České republice, kdy volíme své zástupce do politiky, aby tam přednášeli naše názory a zájmy.

Chceme svobodu!

Abychom zde však příliš nemluvili o teorii, ale dostali se také k praxi… Již 25 let žijeme v demokracii, se kterou valná většina z nás není spokojená. Rádi bychom se nějakým způsobem blížili alespoň k ideálu demokracie takové, jak má být. Rádi bychom vyčlenili morální úpadek společnosti a rádi bychom, aby v případě, že jsme zastupováni jinými lidmi, došlo opravdu k prosazení našich názorů a ne názorů jedince.

Naši předci nežili v demokratickém systému. Možná žili v systému s demokratickými prvky, ale ne v demokracii. Z toho důvodu si zřejmě napříč generacemi nerozumíme a dostáváme se do konfliktu.

Ráda bych se zde také dotkla otázky volby. Vždy jsem byla volit, a pokud někdo nadával na politiku a volit nešel, neměla jsem pro to pochopení. Ale demokracie je také o tom, využít možnosti NEjít volit. To je také vyjádření názoru (Politika mne nezajímá. S nikým nesouhlasím a nechci jít volit menší zlo.).

Sametová revoluce

Ptát se svých vrstevníků, co dělali 17. listopadu 1989, bylo celkem bezpředmětné, když se ani nenarodili. Ale zajímalo mě, co to znamená pro generaci, která Listopad zažila – co dělali mí rodiče, co dělali prarodiče, co jste dělali vy? Jsou lidé vůbec rádi, že sametová revoluce proběhla?

Sametová revoluce 17.11.1989

V tu dobu jsem chodila na střední školu na Václavské náměstí. Policisté nás pořád prověřovali, zda nepatříme k protestujícím, i když jsme šli jen do školy. Věděli jsme, že se něco děje. Ve škole nám dali volno a zakázali se zúčastnit protestů na Václaváku. Avšak my jsme tam jako zvědaví studenti stejně šli, jen jsme se nesměli nechat chytit, to by byl problém. Fandila jsem jim a dnes jsem ráda, že máme demokracii, i když by mohla být lepší.“ (Renata, 44 let)

 

V době sametové revoluce jsem byla na mateřské, dceři byly v té době 4 měsíce, takže jsem se o ty události nějak hlouběji nestarala, ale vím, že celý týden jsem probrečela u televize, jak mě všechno strašně dojímalo. A abych pravdu řekla, politika – vlastně ne, politici, mě spíš dohání k údivu, jestli to, co říkají, myslí opravdu vážně. Mám pocit, že po revoluci je daleko méně soudržnosti mezi lidmi, každý myslí a hrabe sám pro sebe a ani soused, ani veřejné blaho jim neleží u paty – tedy kromě světlých výjimek. Sociální jistoty mají jen lenoši a lemplové – taky kromě světlých výjimek. A jsme národ zlodějů a podrazáků. Já si v podstatě nemůžu stěžovat ani teď, ani na minulý režim – tedy kromě toho, že jsem se horko těžko ubránila, aby mě nedonutili do KSČ. Já osobně ve svém životě díky 17. listopadu nějaké velké změny nevidím, snad jen to, že mohu jet na Lipno přes Rakousko.“ (Milena, 53 let)

 

17. 11. 1989, no to je už dávno… V tu dobu jsem byl aktivní v jedné pražské protestantské církvi. A poměrně čerstvý a euforistický věřící s ambicemi jsem všechny okolo sebe poučoval o Bibli. Prosovětská politika mne štvala a myslel jsem, že bychom jako společenství měli soudruhovi Husákovi napsat evangelizační dopis, ve kterém bychom mu vysvětlili, proč jsme na světě, a co pro něj osobně učinil Ježíš. To by ho zajisté ohromilo a změnilo. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo, dopis by se k němu stejně nedostal a nás by bolševik nakonec rozpustil (byl jsem krásné duchovní naivní batole). Díky své snaze všem v mém okolí osvětlovat „pravý“ obsah Bible, jsem se seznámil v naší vesnici s katolickou rodinou, ke které jsem občas chodil. Společně jsme se modlili za Čechy, za naši vládu, za prezidenta… 17. listopadu jsme se u nich sešli. Říkali, že jejich děti jsou na demonstraci v Praze a že již předešlý den donesli nějaké letáky. Pár jsem si jich vzal a po cestě domů pod rouškou tmy jsem je vylepil na náměstí v okolí nejnavštěvovanější místní samoobsluhy. Naší vsi se za komunistů také přezdívalo Břežněves. Prý každý druhý tu byl ve straně a každý desátý pak kovaný bolševik!

Po změně režimu jsem vždy toužil, od mala jsem byl vychováván v tom, že komunismus je stejně prašivý jako fašismus. (Když jsem byl menší, měli jsme černou dogu, která byla vycvičená na slovo bolševik tak, že při jeho vyslovení spustil pes štěkot a hledal, kde by koho zakousl. Stejně tak nesnášel policajty a uniformy. Otec si dal záležet na jejím výcviku a byl strach chodit se psem po ulici.) V roce 1967 jsem byl členem skauta a tam se myšlenky proti komunismu veřejně proklamovaly. Pamatuji si, jak jsme na táboře šli na výlet přes nějakou ves na Šumavě, nebo kde to bylo, kde prý také bylo víc bolševiků než normálních lidí, a my jsme pochodovali před náves a vřískali protiruskou pochodovou píseň na plný pecky. Takže výchovně jsem na tom byl dobře.

Časem však člověk otupěl, zvykl si chovat se doma jinak než na veřejnosti, ale s režimem jsem se nikdy nesmířil. Proto jsem nadšeně přivítal pražské události. Byl jsem z toho sice nadšený, ale také dost zmatený. Poslední tři roky (doba mého uvěření a vstoupení do křesťanského sboru) jsem si stále říkal, že vše lze vyřešil slovem…

Po 25 letech jsem zklamán, ale také možná ani nejsem, dalo se to vše předvídat. V podstatě ze zelené, rudě natřené klece uměle vyvolávaného strachu před hrozbou imperialismu, jsme vylétli a uzavřeli se do klece pozlacené a uměle vyvolávaného povědomí o tom, že potřebuji mít vše, co kolem sebe vidím (materiálně i duchovně) a v mnohých případech to vyvolávají lidé, kteří jen převlékají kabáty. Neříkám, že jsem proti demokracii, ale to, co se v této naší zemičce vyhlašuje za demokracii, k ní má asi trochu daleko. Spíše bych řekl, že žijeme v době Metrixu.“ (Rudolf, 57 let)

Svoboda...

Jak jste si mohli přečíst v uvedených zkušenostech a pohledech, na čem se lidé shodnou je to, že náš stát by mohl být veden daleko lépe, než jak je tomu doteď. Sama se domnívám, že změna je zapotřebí, avšak chybí nám vůdce (osobnost), za kterou by lidé šli a která by své občany vedla k nějakým hodnotám, změnám v systému a sjednotila občany - došla k nějaké názorové shodě.

Rok 89 byla jedna velká změna, která trvala velmi krátkou dobu oproti jiným revolucím. Ústava České republiky byla vytvořená až v roce 1993, tedy 4 roky po sametové revoluci. Během tak krátké doby jsme se nemohli naučit všem pravidlům správného fungování demokracie, protože v té rychlosti jsme z jednoho státu převzali něco fungujícího, z jiného státu něco jiného apod. Není to zcela optimální přístup. Měli bychom se inspirovat na fungování jiných států, ale zároveň bychom si měli uvědomit také jejich historický vývoj, který je součástí této změny. Ne v rychlosti vše „opsat“.

Máme se stále co učit. Nejen o demokracii jako takové, ale zejména o jejím efektivním a lepším fungování.

 

Foto: deviantart.com/ahmetorhan, lybar, Ana-D, CenkDuzyol

hodnocení článku: 90%
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Jitka Černochová
jitka.cernochovacesta-poznani.cz

Místopředsedkyně Cesty poznání, z. s. a šéfredaktorka Článků

Zajímá se o duchovní a osobnostní rozvoj, filosofii, religionistiku, miluje literaturu, cestování, fotografování a poznávání nového.

Vidět a cítit znamená existovat, myslet znamená žít. /William Shakespeare/

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Jan Salomon (Jan.Salomonseznam.cz) říká:4.12.2014. 17:41
Tedy upřímě Jituš, bohužel jsi vybrala jen pravičáky, takže tomu chybí trocha vyváženosti. Dneska po 25 letech od sametu se snad nemusíme bát trochy konfrontace, která tu vždycky chyběla. Jen tak na okraj, za socialismu byla míra přímé demokracie poněkud větší, ale vedla se formou výborů a združení, které byli všeobecně velmi demokratické, ovšem rozhodovali hlavně o dané oblasti na kterou se zaměřovali. Dokonce to bylo tak, že velká občanská združení (zahrádkáři, myslivci, dobrovolní hasiči a pod.) měla své zástupce v parlamentu združené pod tzv. Národní frontou a mohla nominovat poslance do voleb (což taky dělala).
17.11.1989 mi bylo 11 let, takže jsem to vnímal optikou dítěte a lítal jsem z trikolórou a byl jsem tím docela zblblý, ale upřímě, tady na okraji republiky v Sokolově z toho nikdo nešílel, žádné demonstrace se tu nekonali a lidi brblali "Co si to ti studenti v Praze vymýšlejí za kraviny." Nemálo bylo i názorů typu: "Potřebovali by rozbít hubu" a "Nemají samýma roupama co dělat tak protestujou". Pak tu pár papalášům a jejich povedeným kamarádíčkům došlo že by na tom mohli vydělat a už se tu zakládalo OF a brojilo proti komunistům snad ještě víc jak v Praze. (Mezitím se stačil kompletně zlikvidovat krajský archiv a okresní archivy místní STB. Pálilo se to v jednom pozapomenutém lomu.) Ale jen velice málo obyčejných lidí doopravdy vědělo co se vlastně děje a byli z toho všichni docela zmatení. Nějakýho Havla tu nikdo neznal. Ostatní nové politiky taky ne. Všichni měli naivní představy o tom co je to ten kapitalismus (dost lidí si představovalo něco jako bylo za první republiky). Někteří vzpomínali na rok 68 a báli se co na to Rusáci, jiní říkali že teď přišla doba aby se udělalo to co se chtělo udělat v roce 68. Do toho spousta informací o pádu Berlínské zdi a tím i pádu Ericha Honeckera v Německé demokractické republice (DDR) (ta "západní" se jmenovala Spojené Republiky Německo (BRD). Zkrátka byla to taková šílená doba. Dobře to taky vyjadřoval dobový tisk a nejlépe ze všeho snad humoristický časopis Dikobraz, jestli jsem ho nevyhodil při úklidu, tak ho tu někde ještě mám.