Pocit prázdnoty jako problém dneška
Autor: Miroslav Šubrt (mirek.subrtemail.cz) Datum: 20.7.2014 21:26
Možná taky patříte k těm lidem, kteří souhlasí s tím, že jejich život je složen z neustálého „pachtění se za něčím“. A možná, že časem na vás dolehne pocit jako by se všechno najednou vyprázdnilo, nic nemělo význam, vše bylo „nemastné, neslané“. Dalo by se to popsat jako vyschnutí vnitřního pramene vitality. Řekl bych, že v takovém stavu se dnes nachází mnoho lidí. Čtěte dále!

Viktor E. Frankl (1905-1997), významný psycholog, který si prošel koncentračním táborem, poukazoval na to, že je důležité konat skutky nikoliv pro jejich produkty (nové auto, výplata, orgasmus), nýbrž pro smysl, který v sobě dané činnosti obsahují. Tím je možné se bránit pocitům prázdnoty. Náš život pak podle něj můžeme naplňovat smyslem prostřednictvím následování tří hodnot. Jednou z nich je tvorba, která zahrnuje přinášení světu a ostatním lidem něco nového: můžeme například malovat obrazy, zkoumat látky působící proti rakovině, pracovat na zahrádce, vychovávat děti, psát články. Druhou je zážitek – sem spadá zažívání něčeho nového, jako je výlet do hor, návštěva galerie. A třetí hodnotou je postoj – vůči věcem, které nemůžeme změnit, můžeme zaujmout pro nás smysluplné postavení. S tímto měl Frankl významnou zkušenost v koncentračním táboře – někteří jeho spoluvězni situaci podlehli a kradli ostatním jídlo, avšak jiní si udrželi sami před sebou své morální stanovisko.

Kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali.“ (Viktor Emil Frankl)

Franklovo poselství je dnes stále živé. Poukazoval na to, že prostá činnost ještě nemusí člověku přinášet trvalejší uspokojení, pokud není spojena s naplňováním hodnot. Všimněme si nyní, jaký význam naše společnost klade cílům oproti činnosti samé. Kvůli čemu chodíme do práce? Mnohdy spíše kvůli penězům než kvůli obsahu toho, co děláme. Ostatně celý ekonomický systém naší společnosti je založen na „točení“ peněz. Když se ptáme po vyspělosti země, ptáme se po ekonomických ukazatelích, nikoliv po míře toho, nakolik jsou lidé spokojení se svým životem, nakolik naplňují hodnoty tvořivosti a zažívají obohacující zážitky. Získání peněz a výroba dnes ospravedlňuje prohřešky vůči všemu ostatnímu – vůči našemu vnitřnímu cítění a potřebám, a tedy i vůči přírodě.

Podobná situace je ve školství. Děti jsou od mala učeny, že mají přinášet dobré známky, jinak se „bude maminka zlobit“. Mnoho učitelů z různých důvodů klade na první místo to, jak je naplňováno kurikulum oproti tomu, co dítě cítí uvnitř (jestli zažívá něco pro něj nového a obohacujícího). Po dobu celé školní docházky se děti na podkladě známek srovnávají, soutěží. To, co dítěti vládne, je strach z neúspěchu či touha po tom vyniknout nad ostatními. Samotné zapálení pro zkoumání světa pomalu, ale jistě ustupuje do pozadí. Jedním z důvodů je i to, že středobodem školního světa se stává neosobní známka. (To je ostatně podobné penězům, které dnes též reálně neexistují a nemají samy o sobě žádnou hodnotu.) Po absolvování základní školy se můžeme ptát: Co se dítě naučilo? Zjistíme, že to, co po tom všem zůstalo, jsou spíše vysvědčení než reálné znalosti a dovednosti. A pokud dítěti opravdu něco zůstalo, jsou to překvapivě vědomosti z oblastí, které ho už od počátku zajímaly a o kterých by se mohl poučit z vlastní iniciativy i mimo organizované prostředí školy. Každý z nás má jistě zkušenost, že podobně jako vydělané peníze i školní „úspěchy“ nám mnohdy nepřináší trvalé pocity štěstí a naplnění.

Ve škole se dítě naučí znalostem a dovednostem

Z předchozího odstavce může být patrný háček, na který se můžeme chytit při snaze jednat smysluplně: I činnosti, které se zdají být naplňováním hodnot (např. učení se lékařství, práce v týmu na novém výrobku), nemusí člověku přinášet pocity štěstí právě proto, že jsou vykonávány pod „bičem“ někoho jiného. Ztotožňujeme se při tom s tím, že hodnota toho, co děláme, potažmo činnost sama, je určována někým vně. Ve skutečnosti tak ztrácíme vládu sami nad sebou a přestáváme sledovat naše vlastní, jedinečné volání po růstu. Zkuste si položit otázku: Jsou věci, které dělám, touhou mě samého, nebo jsou touhou mé matky/otce, učitelky, vedoucí? Uvěřili jsme tomu, že míra užitečnosti naší práce a studia je dána mírou odměny od druhých (ať už jde o peníze nebo o známky), ale je tomu skutečně tak? Pokud jsme pro něco zapálení a daná činnost nám přináší radost nebo rozvoj, můžeme ji vůbec posoudit jinak než tak, že je pro nás v současné chvíli tím nejlepším? Podobný problém zdůrazňoval i talentovaný ruský psycholog Lev Vygotskij (1896-1934), podle nějž každý člověk má určitou pomyslnou oblast, ve které se může vyvíjet sám, doplněnou o oblast, ve které se může vyvíjet s dopomocí druhých. Když člověka nutíme do toho dělat věci pod, nebo nad jeho úroveň a nastavení, má to na jeho vývoj pramalý, někdy i negativní efekt. Je smutným faktem, že 80 let po Vygotského úmrtí, školství hlavního proudu stále pramálo pracuje s individualitou dětí a posiluje v nich spíše uniformitu a potlačování jejich zvídavosti v konkrétních oblastech, které je aktuálně oslovují.

Celý tento příběh nedostatku podbarvuje základní nevíra v to, že člověk může být dobrý takový, jaký je – se svými potřebami a přáními, se svou zvědavostí. Celý náš život podbarvuje strach z toho být sami sebou. Jsme učeni, že člověk musí být kontrolován, aby nebyl nebezpečný sobě a ostatním, případně aby byl prospěšný. (Homo homini lupus – Člověk člověku vlkem.) Málokdo opravdu věří, že lidé mohou být šťastní, pokud budou dělat to, co je naplňuje a být tím, kým doopravdy jsou. Za vším omezováním se navzájem stojí strach z bolesti, utrpení (a potažmo smrti), který vede k neustálému trestání druhých. Ale jak tendence trestat přímo vzniká? Matka (případně otec či jiná pečující osoba) se přirozeně bojí o život svého dítěte, a tak ho trestá za všechny nepatřičnosti (a trest může být i vyčítavý pohled). Jenže takové trestání není jen ochranou druhého před zavržením ze strany společnosti. Každý trest v tom, kdo je trestán, budí představu, že by se za něco měl stydět, že něco v něm je špatné. To vede k tomu, že ve chvíli, kdy se člověk s danou věcí v sobě opět setká, u něj nastupují špatné pocity spojené s názory jako: „Tohle se přece nedělá.“, „Neměl/a bych tohle cítit/tohle chtít.“, „Takhle se hodná/ý holčička/chlapeček nechová.“. Tento proces pak vede k potlačování vlastní jedinečnosti, snižování sebehodnocení a člověka okrádá o rozvíjení jeho štěstí v budoucnosti.

Nesnižujte si sebehodnocení

Opravdu existují lidé, kteří ubližují ostatním, existují masoví vrazi a jiní „šílenci“, jejichž duševní stav a empatie je těžce narušena, a před kterými bychom se jako společnost měli chránit. Jenže systém vystavěný na strachu nás obkroužil a dusíme se jím bez ohledu na naši reálnou nebezpečnost pro okolí. Nevěříme, že člověk může vést zodpovědný a prospěšný život bez schválení ze strany druhých. Netrestáme se jen vnitřně, ale vystavěli jsme si i společenský systém založený na trestání (a odměnách za „patřičné“). Postupně se utvrzujeme v postoji: „Drž hubu a krok, aby ses nedostal do maléru.“. Děláme vše pro to, aby nás druzí měli rádi a schvalovali nás, ale zapomínáme přitom sami na sebe.

Je pořád málo lidí, kteří dokážou odvážně vystoupit z řady a chovat se podle toho, co uvnitř sebe cítí. Cena za to? Odsouzení ze strany (některých) lidí, v extrémním případě smrt. Nabízí se mi myšlenka na Ježíše Krista. Jeho příběh je právě o porážce (strachu ze) smrti, o opravdovém a svobodném žití. Je prototypem osoby zdůrazňující autentický život namísto pokrytectví.

Myslím si tedy, že ta bezbarvost a zátěž, kterou v našem životě můžeme zažívat, je dána především tím, že jsme podlehli představám druhých o nás samých. Uvěřili jsme, že pokud budeme dělat to, co nám předkládají a doporučují, budeme žít dobrý život. Uvěřili jsme, že pokud se budeme řídit jejich příkazy a zákazy, budeme šťastní a naplnění. Ale tak to není. Šťastní budeme jen tehdy, pokud budeme dělat věci podle svého vnitřního cítění, tedy například pokud budeme zkoušet objevovat nové, pokud budeme svobodně tvořit či z vlastní vůle pomáhat druhým, zkrátka následovat svoje vnitřní nutkání. Věřím, že každý z nás má v každé době určitý potenciál rozvoje. Určitou oblast složenou z činností, které ho rozvíjí, naplňují, přináší mu štěstí. Je to oblast, ve které může člověk zažívat pocity naplnění, je to oblast spojená s činnostmi, ve kterých se ztrácí, je jimi pohlcen (tzv. zážitek flow). A jít si za věcmi v této oblasti je důležitější než jít se stádem. Dokážeme to? Ano, pokud se rozhodneme.

 

Foto: deviantart.com/pinkparis1233, deviantart.com/EgoDerelinquo, deviantart.com/Moonlight-Traveller

hodnocení článku: 100%
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Miroslav Šubrt
mirek.subrtemail.cz

Psycholog a psychoterapeut. Zajímá se současný stav vědeckého poznání, mezioborové souvislosti. Má rád sci-fi, čajovny, objevování nových míst.  Předseda Společnosti pro mezioborová studia, pravidelně se s ním můžete potkat na "Kusech řeči".

Osobní web: www.miroslavsubrt.cz

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.