Detail veřejně publikovaného výkladu
| Skupina: Knihomolové | Autor: Mirek |
Brány vnímání Aldouse Huxleye |
30. 9. 2013 |
Před pár dny jsem si přečetl malinkou knížečku, která se jmenovala Brány vnímání (z roku 1954). Jak jsem se k ní dostal? V knihovně jsem před prázdninami hledal nějaké knížky týkající se snů a přitom jsem narazil na tuto malou, která se tohoto tématu (možná zdánlivě) netýká. Zaujal mě autor – Aldous Huxley – neboť vím, že napsal antiutopii Brave New World (kterou jsem bohužel ještě nečetl), Věčnou filosofii, ve které shrnuje různé spirituálně mystické fenomény různých kulturních okruhů a především ho vnímám jako pokrokového autora, který se otevřeně zajímal o psychoaktivní látky a byl jedním z „otců zakladatelů“ hnutí hippies.
V knížečce (pouhých 90 stran malého formátu) čtenáře seznamuje se svou zkušeností s meskalinem. Meskalin je chemická látka přítomná v kaktusu peyotl – je to kaktus, který roste v Mexiku a na jihu Texasu a v dřívějších dobách (i teď) byl hojně užíván k navozování mystických zážitků. Původně samozřejmě byla tato látka požívána v kultuře původních obyvatel, „indiánů“, během života Huxleye (a jak sám tvrdí již od druhé poloviny 19. století) ji však objevila „západní“ civilizace a začali s ní experimentovat lékaři, psychologové a ostatní vědci, pro které byla zajímavá především pro svoji schopnost změnit biochemii mozku a tedy i prožívání člověka (kdežto u indiánů jde o především o posvátnou rostlinu, nikoliv objekt bádání - a to je potřeba rozlišovat).
Huxley meskalin požil v poměrně chráněném prostředí jakéhosi domu, kde s ním byl vědecký pracovník, který se ho během jeho zkušenosti ptal na různé otázky a jeho odpovědi nahrával na diktafon. Huxley původně očekával rozsáhlé vize, ale místo toho se dostavilo vidění jen určitých nekomplikovaných vzorů. Mimo to se však úplně změnilo jeho vnímání okolí. Čas a prostor, jako by pro něj přestaly existovat – to, co bylo důležité, byl vnitřní význam věcí, který se ke slovu hlásil například jejich vyzařováním. Velice obdivoval kytici na stole – jeho vnímání bylo jakoby zbaveno navyklého pohledu a on se na ni díval jako na jedinečný objekt – objekt pomíjivý, ale zároveň nekonečný ve svém úžasu, který v něm vzbuzoval. Každý předmět, se kterým se setkal, včetně obyčejné židle, v něm budil pocit posvátné úcty. Vnímání barev bylo mnohonásobně zesíleno a nabylo velikého významu. Huxley poukazuje na to, že ve vizích mnoha mystiků jsou to právě barvy, které hrají podstatnou roli.
„Místa a vzdálenosti se najednou vytrácejí z popředí zájmu a mysl vnímá především z hlediska intenzity jejich existence, z hloubky různých významů a vzájemných vztahů. Viděl jsem samozřejmě knihy, ale už jsem se nezajímal o to, jaké místo zaujímají v prostoru. Čeho jsem si však všiml, co zaujalo moji mysl, byl fakt, že všechny žhnuly jakýmsi živým světlem a že záře některých knih byla výraznější než světlo druhých. V tomto kontexte nemělo jejich umístění a tři rozměry vůbec žádný smysl.“ (s. 22)
Po požití meskalinu nejenže měl změněné vnímání, ale také měl jiný prožitek sebe sama. Cítil, že není sám sebou – takový, jak se obvykle vnímal – svým egem, ale pocítil, že je něčím, co přesahuje tuto kategorii. Ostatní lidé i on sám jako osoba pro něj v tomto stavu nepřišli tolik zajímaví jako obyčejně, dokázal vnímat jejich hloupé, zbytečné starosti a pohled na auto jako „ztělesnění nabubřelého lidského ega“ v něm vyvolal smích. Cítil jako by se stával současně subjektem i objektem – jakoby zmizela bariéra mezi ním a okolním světem. Tento zážitek popisoval v buddhistických termínech „ne-já“ a „ne-ono“, kdy všechno jako by bylo součástí jednoty a prázdnoty zároveň. Těžko takový zážitek asi popsat slovy. On sám v knize velmi kritizuje naši vzdělanost založenou na slovech, která nevypovídají o realitě takové, jaká je. Sice byl velmi vzdělaný muž (pocházel z kulturně a vědecký činné rodiny Huxleyů) a v knize nachází paralely ke svým prožitkům v umění, ale jeho zážitek ho přivádí k obhajobě neverbálního učení a užívání psychoaktivních látek jako takových. Domnívá se, že meskalin je látka prospěšnější než nikotin či tabák a předpokládá, že by dokázala daleko lépe splnit lidskou potřebu po uniknutí ze své samoty a naplnění než tyto látky.
Specifikem tohoto zážitku je, že vzdaluje od lidí, přináší sice myšlenkové osvobození, ale bez jakéhokoliv přímého nároku na činnosti ve světě po skončení „intoxikace“. Meskalin, jak píše Huxley, „umožňuje přístup ke kontemplaci – avšak ke kontemplaci bez akce, či dokonce jakékoliv vůle k jednání či pomýšlení na nějakou činnost. Čas od času člověk, který užívá meskalin cítí, že i když je vše na jednu stranu tak, jak má být, přesto není něco tak úplně v pořádku. [...] Úplné a konečné řešení mohou nalézt pouze ti, jež už jsou připraveni, aby dokázali realizovat nejvhodnější světový názor skrze správný druh chování a adekvátní stálou a přirozenou bdělost. Proti kviestovi zde pak stojí aktivně kontemplativní světec, člověk, který je podle Mistra Eckharta hotov snést se třeba ze sedmého nebe, jen aby mohl nemocnému bratru přinést pouhý hrnek vody. Proti osvícenému arahatovi, ubírajícímu se od vnějšího světa k naprosto transcendentální nirváně, tady stojí mahajánový bódhisattva, pro nějž jsoucno a svět všemožných okolností jsou jedno a totéž. Pro jeho neskonalé soucítění je totiž každá z těchto eventualit příležitostí nejenom uplatnit proměňující vhled, ale také skutečné aktivní milosrdenství.“ (s. 47-48)
Mnoho současných vědců tvrdí, jako by to byla samozřejmost, že specifická organizace hmoty v mozku vytváří prožitek vědomí. Aldous se však přiklání k poněkud jinému překvapivému nematerialistickému výkladu našich zkušeností:
„Přemýšlel jsem o svých zážitcích a zjistil jsem, že musím souhlasit s vynikajícím cambridžským filosofem C.D. Broadem, jenž jednou napsal: „Měli bychom daleko více než doposud brát v potaz teorii, kterou Bergson dává do spojitosti s naší paměti a smyslovým vnímáním. Podstatou této teorie je, že funkce mozku, nervového systému a smyslových orgánů je především eliminující, a nikoliv produkující. Každý člověk je v jakémkoliv okamžiku schopen si vzpomenout na vše, co se mu kdy stalo, a vnímat vše, co se děje kdekoliv ve vesmíru. Avšak funkce mozku a nervového systému spočívá v tom, že nás naopak ochraňuje před matoucí záplavou množství pro nás většinou zcela neužitečných a irelevantních informací právě tím, že vyloučí většinu toho, co bychom jinak vnímali nebo na co bychom si mohli vzpomenout v kterémkoliv okamžiku. Tak uchovává ve skutečnosti velice malou a pouze specificky vybranou část, která je pravděpodobně prakticky užitečná“ ... Aby mohl člověk formulovat a vyjádřit obsah tohoto zredukovaného vědomí, vynalezl a donekonečna přepracovává celou řadu symbolických systémů a různé implicitní filosofie, které nazývá jazyky.“ (s. 25-26)
Na psychoaktivních látkách (meskalin, LSD...) nevzniká fyzická závislost. Dnes se však ví (což doplňuji já, v knize to zmiňováno nebylo), že problémem užívání psychotropních látek je, že mnoha lidem sice otevřou „božské“ sféry, ale určité menšině lidí spustí celoživotní „neléčitelnou“ psychickou nemoc (například deprese). Vědecká obec se tohoto účinku psychotropních látek nesmírně bojí a i to je jeden z důvodů, proč jsou zakázány. Z mého pohledu je to současnou celkovou bezradností v této oblasti nemocí. Dokážeme léčit mnohé druhy rakoviny, ale psychické nemoci jsou pro nás stále těžký oříšek. Možná i proto, že nedokážeme užívat psychoaktivní látky adekvátně a v léčbě nepomáhají senzitivní lidé (podobně jako dříve šamani), ale pouze rigorózně vědecky vyškolení lékaři – psychiatři, kteří nemají cit pro jemné psychické záležitosti u psychotiků mnohonásobně zvýrazněné. Huxley ve své knize popisuje, jak i on uprostřed svého zážitku pocítil strach: „Najednou jsem cítil, že už to zachází příliš daleko. Nezdravě daleko, navzdory tomu, že moje prožívání směřovalo ke stále intenzivnější kráse a hlubšímu významu. Strach, jenž jsem viděl v retrospektivě, byl způsoben přívalem a tlakem reality tak široké, že moje vědomí, přizpůsobené žít povětšinou v útulném světě symbolů, to už nemohlo unést. A skutečně, náboženská literatura je plná různých odkazů na bolest a hrůzu, jež zaplavuje ty, kdo se znenadání střetávají tváří v tvář s mysteriem tremendum. [...] Schizofrenik není jenom zatvrzelá a s bohem nesmířená duše, ale navíc i duše zoufale nemocná. Jeho nemoc spočívá v neschopnosti přijmout útočiště ve vnitřní a vnější realitě (čehož je normální člověk obvykle schopen), ve světě zdravého rozumu – lidském světě užitečných pojmů, sdílených symbolů a sociálně přijatelných konvencí. Člověk, jenž trpí schizofrenií, je tedy jakoby neustále pod vlivem meskalinu. Proto není schopný uzavřít se vůči prožívání reality. Necítí se pro ni ještě dostatečně svatý, nedovolí si ji jen tak bagatelizovat, protože mu nikdy nedovolí vidět svět obyčejnýma lidskýma očima.“ (s. 62-63)
Huxley, byť z intelektuální rodiny, se vymezuje proti intelektuální povrchnosti, proti současnému systému vzdělávání, který je založený na slovech oproti přímé zkušenosti s lidmi a věcmi. „Hledání pravdy“, kterým se mnozí vědci zaštiťují, podle něj je jen hloupé hledání jedné poučky, která by vysvětlila komplexní a jednoduše neuchopitelnou skutečnost (což ale píše jinde, nikoliv v této knize).
„...žádná významná osobnost ze skutečně uznávané univerzity či církve pochopitelně neudělá nic proto, abychom se vy nebo já, naše děti či vnoučata mohli stát vnímavějšími, abychom si intenzivnějším způsobem uvědomovali vnější i vnitřní realitu, byli duchovně otevřenějšími, méně náchylnými k fyzickým nemocem zaviněným psychologickým zanedbáním a byli schopnější kontroly nad vlastním autonomním nervovým systémem, jestliže má dojít na jakoukoliv formu neverbálního vyučování (a velice pravděpodobně prakticky užitečného), které by směřovalo k hlubším základům než pouhý švédský dril.“ (s. 86-87)
Když jsem dočetl nakonec, překvapil mě zajímavý vzkaz napsaný tužkou: „Hipno, dík za knížku, ale opět jsem se nedozvěděl nic, co bych už nevěděl. Guru | P.S. Stejně, ale dík“ Rád bych Vám přál, abyste byli stejně informovaní a vědoucí jako tento guru, ale i tak doufám, že Vám tento výklad dal něco nového, zajímavé podněty k zamyšlení a případně Vás jednou přivede k četbě této knihy nebo nějaké jiné od Aldouse Huxleye – například Ostrova, kde naproti již zmíněnému Brave New World popisuje ideální společnost využívající psychoaktivních látek ke svému rozvoji.
„Nejsem ovšem tak pošetilý, abych kladl na stejnou úroveň zkušenost získanou pod vlivem meskalinu nebo jiné drogy, ať známé nebo v budoucnu připravené, s uskutečněním konečného smyslu lidského života, tedy s tím, co lze nazvat osvícením, dokonalou blažeností. Pouze se domnívám, že meskalinový zážitek je přesně to, co katoličtí kněží označují jako „milost zdarma danou“, tedy milost nikoliv nezbytnou ke spáse, ale potenciálně nápomocnou, hodnou vděčného přijetí, je-li právě k mání. Umožňuje nám vystoupit z vyjetých kolejí našeho běžného vnímání a uzřít na několik bezčasových hodin vnější i vnitřní svět zcela jinak, než se jeví zvířeti, posedlému touhou po přežití, nebo běžnému člověku, svázanému pojmy a slovy – tj. uvidět, jak se jeví přímo a nepodmíněně universálnímu vědomí.“ (s. 82)
HUXLEY, Aldous. Brány vnímání. Překlad Milan Procházka. Praha: DharmaGaia, 1996, 160 s. Nové trendy, sv. 1. ISBN 80-860-1318-9.