Detail veřejně publikovaného výkladu

Skupina: Knihomolové

Erich Fromm – Mýtus, sen a rituál

1. 10. 2012

Tuto knihu jsem si vybrala především kvůli autorovi.
Erich Fromm je neopsychoanalytik židovského původu, který se z předválečného Německa přestěhoval do Ameriky. Jeho knihy patří obecně mezi dobře čitelné, ale musím se přiznat, že až doteď jsem s žádnou jeho knihou nepřišla do styku. Rozhodla jsem se to tedy touto publikací napravit. Výsledky mého čtení se dozvíte v zápětí.
Mýtus, sen a rituál vyšel poprvé v roce 1951 v New Yorku. U nás k tomu došlo až téměř o 50 let později. První výtisk šel do obchodů v roce 1999 a taky naposledy.

V předmluvě uvádí Fromm důvod proč je v podtitulu anglického originálu použito slovo porozumění – nikoli interpretace: „Jestliže je symbolický jazyk svébytným jazykem, jediným univerzálním jazykem, které lidstvo vyvinulo, pak problém skutečně tvoří porozumění a nikoliv jeho interpretace, jako kdybychom měli co činit s nějakým uměle vytvořeným tajným kódem.“ O pár řádků níž vyslovuje názor, že „porozumění symbolickému jazyku by se mělo vyučovat na středních i vysokých školách jako jiné „cizí jazyky“. Jedním z cílů této knihy je přispět k uskutečnění této ideje.“ Sami nyní můžeme posoudit, jak se jeho sen naplnil či nenaplnil. Otázkou je, zda je půl století k tomuto cíli málo, či je to prostá obava z toho, co by vytrysklo z hlubin duší za temnotu, kterou se snažíme každý den potlačit.

Stručně vás nyní jen provedu po stránkách, abyste si je mohli ohmatat. Bližší obsah si ale můžete přečíst sami, a tak půjdeme skutečně jen po povrchu, abyste věděli co čekat a mohli tak být jednookým králem mezi slepými.

Na začátku knihy se dozvíte, jak se dělí symboly a s jakým typem asi nejčastěji přicházíme do styku a v jakém kontextu.
Dobré třičtvrtiny knihy jsou věnovány výkladu porozumění podstaty snů. Dle slov Frommových, Fredových i Jungových „máme ve snech tendenci vidět se lepšími, silnějšími, dobrotivějšími, zatímco ostatní jsou slabší, horší a méně dobrotiví.“ Ale tento očividný závěs, který nám zastírá pravou podstatu, nás dovádí k tajným vzkazům, prozření a pochopení spousty věcí, které bychom za bdělého stavu mysli nepochopili nebo nechtěli přijmout.
Cesty, jak snům porozumět jsou různé.
Freud užívá k výkladu snů volných asociací - tak se od snu, kde je roztrpčený kvůli tomu, že málo nosí květiny své ženě, dostává až k prozření, že má uražené ego*, jelikož nebyla oceněna jeho monografie o užití koky. Jeho asociační cesta vypadá zjednodušeně asi takto: roztrpčení, že nosí málo květin ženě -> má ráda bramboříky -> ve snu psal monografii o brambořících -> v reálu psal monografii o koce -> málo oceněn -> jeho ego utrpělo. (Pro představu rozbor tohoto snu zabírá několik stran knihy.) Zkráceně, Freud vidí ve snech splnění infantilních či iracionálních přání.
Jung už se odtrhává od modelu libida a infantilních incestních přání, naopak snům rozumí jako „moudrosti nevědomí“.

Fromm tyto dva výkladu sloučil v jedno. Jako marxista pak vidí jako hlavní téma „spor o autoritu“. To, co Freud považuje za incestní sexuální přání, Fromm vnímá jako spor o autoritu či odpor vůči otcově/matčině autoritě.
V dalších kapitolách nás seznamuje s dějinami výkladu snů – v antických spisech můžeme nalézt paralely k tomu, jak se na sny díváme nyní.
Kapitolu umění výkladu snů, bych shrnula větou: Je třeba mít zkušenosti, umět se dobře ptát a ptát se na to, co člověk komentuje slovy: to je nesmysl.
Zbylá čtvrtina je věnována rozboru Mýtu o Oidipovi, Mýtu stvoření, Červené Karkulce, Rituálu šabatu a Kafkově románu Proces.

Můj názor na knihu je, že ačkoliv Fromm píše čtivě, budu mít vždycky problém číst část, kde se pojednává o Freudovi – čistě z mých osobních antipatií k tomuto člověku. Velmi oceňuji množství příkladů, přímé kazuistiky a nezabředávání do tématu.
No a na závěr nějaké úryvky, že?
Rozhodla jsem se, že sem nebudu psát útržky, neboť myslím, že bez kontextu jaký tomu dává kniha, by se mohla jejich interpretace posunout.
Abych vás neochudila úplně, přepíšu vám sem psychoanalytický výklad pohádky o Červené Karkulce, kterou pevně věřím, všichni znáte. A chci po vás, abyste se zamysleli, jak jste pohádky vnímali jako děti, protože všichni víme, že pohádky mají dětem dávat ponaučení.
Já se rovnou přiznám, že pro mě to byly prostě „pohádky“, kde dobro vítězilo nad zlem a všechno tam v mé fantazii vypadalo krásně a všichni se měli potom dobře. To, co bych údajně měla jako dítě vnímat, jsem se dozvěděla až loni na vývojové psychologii. =D

Červená Karkulka

Většinu symboliky této pohádky lze pochopit bez obtíží. „Červená sametová čepička“ je symbolem menstruace. Malé děvče, o jehož dobrodružství slyšíme, se stalo zralou ženou a je konfrontováno se svou sexualitou.
Výstraha „nesejít z cesty“ a „nerozbít láhev“ je zřetelné varování před nebezpečím sexuality a ztrátou panenství.
Sexuální touha vlka je vyvolána pohledem na děvče a vlk se ji snaží svést tím, že jí říká: „Vidíš, Karkulko, to krásné kvítí, které tady všude rostě? Proč nenatrháš babičce kytičku? Ničeho si nevšímáš, neposloucháš, jak krásně zpívají ptáci.“ Karkulka „zvedla oči“ a řídila se radou vlka a „zachází stále hloub do lesa“. Přitom používá význačné racionalizace: aby se sama přesvědčila, že nekoná nic nepravého, říká si, že babička bude mít z květin, které přinese, radost.
Ale toto odchýlení od přímé cesty ctnosti bude krutě potrestáno. Vlk se převleče za babičku a spolkne nevinnou Karkulku. Když utiší svou chuť, usne.
Potud se zdá, že pohádka pojednává o mravním tématu, o nebezpečí sexuality. Ale je to složitější. Jakou roli v ní hraje muž a jak je sexualita podána?
Muž
je předveden jako bezohledné lstivé zvíře a pohlavní akt je vylíčen jako kanibalistický čin, kdy muž ženu spolkne. Ženy, které muže milují a ze sexuality se těší, tento názor nesdílejí. Takový názor je výrazem hlubokého nepřátelství vůči mužům a sexualitě. Nenávist a předsudek vůči mužům vystupují na konci pohádky ještě zřetelněji. I zde - jako v babylonském mýtu – si musíme vzpomenout na to, že nadřazenost ženy spočívá ve schopnosti rodit děti. A jak je vlk zesměšněn? Tím, že je ukázán, jak se snaží hrát roli těhotné ženy, která má ve svém těle živou bytost. Karkulka nastrká kameny, symbol neplodnosti, do jeho břicha a vlk se zhroutí a zemře. Podle primitivního zákona odplaty je čin potrestán dle zločinu: vlk je zahuben kameny, symbolem neplodnosti, čímž je zesměšněna jeho opovážlivost hrát roli těhotné ženy.
Tato pohádka, jejíž hlavní postavy jsou ženy tří generací (myslivec v závěru je konvenční otcovskou postavou bez skutečné závažnosti), pojednává o konfliktu mezi mužem a ženou; je to příběh o triumfu žen nenávidějících muže, končící jejich vítězstvím. Je to opak mýtu o Oidipovi, kde muž z boje vychází jako vítěz.

Tak co, vzali jste si jako děti z této pohádky toto ponaučení?

Autor výkladu: Inka Redná

*) odborná psychologická poznámka: pozor u slova ego na jeho významy - Freudovo ego nemohlo být uražené, neboť v jeho terminologii vyjadřuje procesy psychiky vztažené k vyhovění realitě (včetně té společenské); v psychologické řeči bychom mohli spíše říci: má uražené self (představu o sobě) /pozn. vedoucího skupiny/