Když jsem se dnes ráno probudil a podíval se na mobil, blikly na mě výsledky britského referenda. Polilo mě horko. Nejdřív jsem začal trošku panikařit boje se, že se začíná rozpadat Evropská unie, že přijde finanční krize, že zanedlouho budeme mít takovou Evropu, která tu byla před sto lety. Po chvíli jsem vystřízlivěl. Spojené království je silná země, která odchod z Unie určitě zvládne. Evropa je silný konstrukt, který se obejde i bez Britů. EU rozhodně nekončí. Brexit naopak pomůže evropským politikům k tomu, aby se pozastavili nad myšlenkou, jestli náhodou k potenciálnímu zániku evropského projektu tak trošku nevede způsob, kterým jej vedou.
Poslední dobou je velmi populární mluvit o přímé demokracii. Zní to docela rozumně. Samotné slovo demokracie přeci znamená vláda občanů. Nejčistší realizací obsahu tohoto slova by pravděpodobně bylo, kdyby občané skutečně (a přímo) vládli. Vládli prostřednictvím referend, v nichž se může vyjádřit každý. Naneštěstí se ale lidé musejí věnovat jiným činnostem – práci, rodině, odpočinku... Přiznejme si, kdo z nás by měl čas a náladu denně chodit k volební urně? Nemluvě o tom, že kdybychom o všem rozhodovali všelidovým hlasováním, akceschopnost naší země by byla mizivá. Z těchto a dalších podobných důvodů se jeví, že koncept zastupitelské demokracie je nenahraditelný. V souladu s významem samotného slova demokracie bychom ale mohli předpokládat, že lid by měl mít právo kdykoliv vzít moc, kterou propůjčil volbami svým zástupcům, zpět do vlastních rukou a v závažných (anebo jakýchkoli jiných otázkách, u kterých to uzná za vhodné) rozhodnout sám. Myslím, že s obsahem tohoto odstavce asi bude souhlasit většina demokratů. Já, ač se za demokrata považuji, se s těmito myšlenkami pokusím polemizovat a pokusím se (mimo jiné) ukázat, že referendum může být pro demokracii velmi škodlivé.
Dubnové sociologické šetření CVVM AV ČR říká, že jen těsná (51%) většina tuzemských občanů si přeje, aby ČR setrvala v Evropské unii. Je tomu tak i přesto, že EU sype do našich rozpočtů desítky (možná stovky) miliard korun, přesto, že díky ní roste hlas ČR ve světě, přesto, že nám členství v ní usnadňuje mezinárodní obchod (díky čemuž mimo jiné roste HDP), přesto, že díky ní nebyla v Evropě už pár desítek let válka. A tak dále, a tak podobně. Proč ale tak velká část české veřejnosti v EU být nechce, nebo na problematiku nemá názor? Budu spekulovat, ale asi je to tím, že nám ta zlá Unie zakazuje pomazánková másla, zakazuje nám ničit životní prostředí (žárovky, biopaliva...), přikazuje nám být solidární a nemyslet pouze na sebe (migrace) a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Přitom dáme-li na jednu misku vah hospodářský růst (to pro obyčejného člověka znamená slušně placená práce, nové silnice, kvalitní školy, dostupná zdravotní péče atd.), desetiletí trvající mír, snazší pohyb po Evropě (ať už turistický nebo pracovní) a na druhou pomazánkové máslo, žárovky, zakroucené banány a okurky, mělo by být naprosto jasné, která miska bude těžší. Uvažovali-li by Češi racionálně, mělo by to být aspoň 80 ku 20, ideálně 90 ku 10 ve prospěch setrvání v EU.
Teď se dostanu k jádru věci. Napsal jsem: uvažovali-li by racionálně. Racionálně, rozumově. To je ono. Bohužel lidé racionálně neuvažují, uvažují emocionálně, nebo intuitivně. Proto by byli schopni učinit rozhodnutí, která třebaže se na první pohled mohou zdát býti lákavými, po pečlivé úvaze je třeba je zavrhnout. Dovedu si představit, že bychom jednoho krásného dne mohli z těchto důvodů v referendu odhlasovat třeba to, že se Romové, muslimové, homosexuálové, liberálové a obecně všichni, kteří svou přítomností neprospívají českému lidu, musí sebrat a odejít. Záměrně přeháním, ale na druhou stranu proč asi strany jako Úsvit, SPD, Suverenita apod. tak vehementně referenda prosazují.
Zastupitelská demokracie je nejen nezastupitelná, ale také ta nejméně špatná možná forma vlády. Politici totiž, narozdíl od občanů, svá rozhodnutí pečlivě váží, mají dostatek informací k tomu se rozhodovat, dost často provádějí i velice nepopulární kroky, když vědí, že jejich rozhodnutí bude v zájmu jejich země. Politici se také nemusejí rozhodovat jen "ano" nebo "ne", mohou zvažovat více variant, vyjednávat, tvořit kompromisy atd. Možná teď velmi silně nesouhlasíte – ano, např. čeští politici by zcela jistě měli přemítat třeba nad svými korupčními skandály. Ale zamysleme se: jedinými velkými chybami polistopadového vývoje u nás byly kupónová privatizace a opoziční smlouva (a Václav Klaus obecně).