Hledání prince na bílém koni a zakleté princezny | |
Autor: Ivana Červená (cervenaigmail.com) | Datum: 9.10.2015 08:00 |
Během debaty s mým kamarádem jsme se dostali k tématu hledání drahých poloviček. On, homosexuál, si stěžoval, že my, heterosexuálové, to máme snazší s hledáním partnera. V tomto ohledu nelze jinak než souhlasit. Ale jak je to opravdu s tím princem na bílém koni, či v opačném případě zakletou princeznou a žitím šťastně až na věky v dnešní době?
Když se podíváme na svět, ve kterém si hledáme partnera na zbytek života, máme nyní mnohonásobně více možností, než tomu bylo například před sto lety. Nejde ani tak o číslo celkové populace, ale o možnosti jak se s druhými spojit, kde je poznat a kde se usadit. Zároveň nás neustále bombardují články o tom, jak poznat toho pravého/pravou, zda určité typy chyb jsou prominutelné, či se s nimi v dlouhodobém vztahu nedá žít a dříve nebo později mají přesně tyto chyby za následek rozvod/rozchod (přihlížím rovněž k modernější tendenci žít “na psí knížku“).
Všechny tyto věci nás pak vedou a nutí k přemítání o tom, zda ten, se kterým jsem si myslela, že mohu bez problému strávit celý život, je opravdu ten pravý? Bude to fungovat, respektive skutečně to může fungovat? Mám ho ráda, ale… „nechává na zemi ponožky; není schopen mě vyslechnout- vždy jen okamžitě hází miliony řešení a já přitom chci jen obejmout!“, a z opačné strany, aby to pánům nebylo líto – „obden luxuje, vždyť to stačí jednou za měsíc; je emočně labilní, ty její výkyvy nálad mě vytáčí“. Jistě těmi miliony výčitek bych mohla popsat stovky stran, ale o tom tento článek není.
Na druhou stranu, pokud si můj kamarád, homosexuál, najde partnera, jak mi sám řekl, bude si ho mnohem více vážit, neboť už teď mu dalo obrovské úsilí najít někoho, kdo by k němu pasoval alespoň z větší části. Možná právě proto mu je také ochoten odpustit jisté nešvary a více si užívat výhody, které partnerský život přináší.
A proto se ptám: nepřehání se to v tom dnešním světě až příliš s tím vybíráním? Nevybíráme tak dlouho, až nepřebereme? Tolik hledáme někoho, kdo nemá žádné chyby, že nakonec skončíme u toho, kdo nemá jen těch pár předchozích, ale má mnoho jiných a horších, což si uvědomíme pozdě? Skutečně nám je v tomto množství informací a variabilitou mezi kým hledat k užitku? Nevytratila se mezi námi heterosexuály právě proto schopnost být vděčný, že jsme našli svého prince/princeznu, který má jisté nešvary, ale tu nedokonalost bychom mu odpustili, protože bychom věděli, že v okolí žádný další kouzelný zámek není?
Jaký je váš názor? Těším se na reakce!
Foto: pixabay.com
Ivana Červená
cervenaigmail.com
Členka Cesty poznání, z.s. |
Diskuze ke článku
Příspěvky
Jan Černoch (trichoklesgmail.com) říká:9.10.2015. 10:16
Někdy mi připadá, že se dnes svoboda zaměňuje s vybíravostí :D Ale ne vždycky je dobré dostat to, co člověk zrovna chce. Když to totiž chce jen natruc (resentiment), možná sám sebe obelhává a nerozumí sám sobě. Dobrá volba je radostná a osvobozující, ale právě proto paradoxně vypadá jako osud. :)
Ivana Červená (cervenaigmail.com) říká:18.10.2015. 11:53
Díky Honzo za reakci. No, domnívám se, že u nás se svobodou pořádně neumíme zacházet. Mnoho lidí si myslí, že se může vše, co se nemohlo a stejně tak to vnímají rodiče a tudíž třeba děti v ničem neomezují (což dopady vidíme někdy velmi citelně...) Svoboda by v tomto případě měla být schopná reflektovat ty hranice každého z nás a eventuelně si být schopná uvědomovat jedinečnost a nedokonalost každého z nás, přičemž toto vědomí je samo o sobě uvolňující a člověk se nemusí honit za vzdušnými zámky... :-D
Monika Minaříková (monikaminarikseznam.cz) říká:15.1.2016. 22:35
Krásný dobrý den, asi trochu odskočím od tématu, ale v podstatě pátrat v dnešní době po vděčnosti ať už na téma vztahy či v otázce rovnováhy braní a dávání, rozhodně předurčuje dlouhou cestu. Já osobně pozoruji. A ať už se cítím oslovena jakoukoli situací, kdykoli jde o něco, zjistila jsem, že problémem číslo jedna je v dnešní době a zároveň jmenovatelem všeho a teď pozor-odpovědnost! V podstatě jsme součástí systému a je jedno na jaké sociální úrovni, zda rodinné, společenské, státní apod., každopádně ať se koukneme kamkoli, všechny problémy mají společný již zmíněný jmenovatel. Snad proto, že každý má plnou pusu svobody a demokracie, ale ruku v ruce táhne s sebou bandu právníků k vytvoření potřebných alibi. Na cokoli. On se nám ten svět tak nějak přerozdělil,že? Je dle mého úplně jedno, zda jsme homo či heterosexuály, důležité je si uvědomit, že jsme především odpovědnými za svoje životy, činy a vše, co vytvoříme, anebo naopak opomineme. Druhým velkým tématem dnešní doby je úcta a pokora. Ono to v podstatě úzce souvisí, zkrátka ať už jsme bílí, černí, zrzaví a já nevím jací, jsme lidmi a měli bychom žít v míru sami se sebou, pak nebude problém žít v míru s ostatními........Pochopíme-li potřebu úcty k životu, nebude potřeba uměle vytvářet konflikty (a třeba i ve výše autorkou zmiňovaných vztazích), hlavně se do nich nenecháme zatáhnout. No, ale co by pak dělal zbrojní průmysl? Naftařská a farmaceutická lobby? No, ono to není jen tak, být spokojený a vyjít s málem? S pozdravem všem vědomím, Moni