Souhra protějšků
Autor: Jan Černoch (jan.cernochcesta-poznani.cz) Datum: 22.12.2014 20:05
Filosofické zamyšlení se nad pojmem filosofie, současnou filosofií a jejím vztahem k jednotlivci i společnosti. Jak vypadají problémy současné filosofie? K čemu se vztahují? A jaké jsou námitky proti obrazu dvojice, ve které je jedna ze stran jednostranně zdůrazněná? O tom se dočtete v tomto článku.

Když se řekne „filosofie“, vede to často k mnoha nedorozuměním. V prvé řadě dochází k zaměňování „filosofie“ a „filozofie“. Na jednu stranu může jít jen o otázku pravopisu, na druhou stranu ovšem může jít o nahrazení řeckého slova sofia (moudrost) slovem zofos (temnota), i když jde jen o vtipnou konfrontaci češtiny a řečtiny.[1] Filein z první části slova, které znamená lásku ve smyslu náklonnosti, totiž zůstává stejné. Za druhé bývá „filosofie“ redukována na své určitým způsobem podané dějiny a na zjednodušené nauky populárních filosofů, které kodifikuje učebnice filosofie. Řekněme, že minimální výčet by mohl být: Platón, Aristotelés, Plótínos, Augustinus, Tomáš Akvinský, Duns Scotus, Ockham, Descartes, Spinoza, Leibniz, Kant, Hegel, Nietzsche, Husserl, Heidegger, Frege, Wittgenstein. Pokud chce tedy někdo hledat stopy filosofie v jiném oboru, často si myslí, že se stačí odvolat na to, jak jsou v daném oboru zmíněni populární filosofové. Je zde ovšem hrozba argumentace z autority: buď je autoritou onen populární filosof, nebo naopak pravověrní vědci, kteří mají populární filosofy převyšovat exaktností, což neznamená nic jiného než jeden z mnoha matematických zápisů.[2] Zde se chci pokusit předvést takové pojetí filosofie, které na autoritě populárních filosofů či vědců bezprostředně nestaví, a pokud někoho zmíním, pak jen jako odkaz k případnému studiu problému. Filosofie v tomto smyslu vytváří pojmy. Pojem je v tomto kontextu to, k čemu odkazují slova a co lze vystihnout pomocí obrazu.[3] Filosofie zajisté s matematizující vědou sdílí logické a argumentační postupy, ale pokud je jejím výsledkem pojem/obraz, odlišuje se od matematizující vědy, jejímž výsledkem je rovnice.

Souhra protějšků

Jak ale může být nějaká filosofie současná? Jednoduše tak, že reaguje na současné problémy. V prvé řadě se tedy nabízí sepsat klíčové problémy současnosti. To není vůbec triviální, protože tyto problémy můžeme sdílet, aniž bychom jimi byli přímo zasaženi a uvědomovali si je. Diskutabilní je také úplnost takového seznamu. Abychom měli nějaký rámec pro sestavení tohoto seznamu, budeme postupovat podle typizované časové posloupnosti v životě jednotlivce. Tak se má naše „současná filosofie“ vztahovat k problémům jednotlivce a společnosti. Prvním prostorem v časové posloupnosti je pro nás rodina. Mezi klíčové rodinné problémy, pomineme-li ty nejbrutálnější, patří asymetrický vztah mezi lidmi opírající se o moc nebo o strach. Dalším problémem je idea tradice: máme společné předpoklady, ale čím víc je vynucujeme, tím víc hrozí, že je vlastně jen bezmyšlenkovitě opakujeme bez ohledu na situaci. Dalším prostorem v časové posloupnosti je pro nás škola. Ta s sebou nese problematickou ideu přípravy: jedinec má něco dělat kvůli vzdálenému cíli, aniž by bylo jasné, jaký vliv má mít to, co se naučil, na jeho jednání v každodenním životě. Dalším klíčovým problémem školy je roztříštěnost vědění, rozpad vědění na informace, pro něž je případná jednota druhotná a nepodstatná. S tím souvisí problémy spojené s médii a medicínou. Média, nakolik jsou problematická, šíří strach, prosazují jednostranné interpretace tím, že je opakují, a klamou lidské touhy, protože jim slibují, že je uspokojí irelevantní ekonomické artikly. Medicína zase často vede k problematické izolovanosti příznaků a léčení izolovaných orgánů. Dalším prostorem v časové posloupnosti je práce, se kterou souvisí problém stereotypu a také problém obrovského výdělku ze společensky okrajových prací. Napříč všemi zmíněnými prostory je zde kulturní prostor se svými problémy. Na jednu stranu jde o problémy xenofobie, terorismu a konspiračních teorií, na druhou stranu problémy globalizační mytologie, podle níž je nejzazším společným rámcem ekonomika a technika, a mytologie počítačového programu, který má být modelem života.

Rozdělení zmíněných problémů mezi dané prostory může být i jiné. Není ovšem vyloučeno, že se problémy postupně nabalují. Problém vyprázdněné tradice tak například zůstává i v prostoru školy. Za předpokladu, že je tento seznam problémů dostatečný, je zde ještě problém, jakým způsobem ho interpretovat. Protože jsme charakterizovali filosofické hledisko jako hledání pojmu ve smyslu obrazu, budeme v souvislosti se zmíněnými problémy hledat obrazy. Nejnázornější bude obrátit se přímo k jednotlivým problémům.

Nejprve rodinné problémy. Vztah mezi dvěma lidmi založený na strachu nebo moci je vyjádřen obrazem dvojice, ve které jedna strana převyšuje tu druhou. Nabízí se námitka, že jde o pouhou abstrakci, protože jsme z člověka udělali jednu stranu dvojice, ale to situaci nevystihuje. Obraz je složitější: kromě dvou stran zahrnuje vztah převyšování, který od dvojice nelze oddělit. V případě bezmyšlenkovitého opakování tradice je názorné představit si obraz čisté jednoty, která není ničím pošpiněná, ale právě proto je prázdná. Než by se tedy jednota/identita aktualizovala v jiných podmínkách a byla tedy pošpiněna diferencí, zůstává izolovaná a homogenní. Svým způsobem je to obdobný obraz jako v prvním případě: jedna strana (identita) je izolována od druhé (diference) a upřednostněna před ní.

Rodinné problémy

Za druhé problémy školy. Idea přípravy předpokládá odklad použitelnosti vědění. Ten sice nemusí mít jen špatné důsledky, ale pokud je použitelnost vědění odložena na neurčito, rozevírá se propast mezi tím, co je praktické, a tím, co je pouze teoretické. Máme zde tedy obraz dvojice, z níž je jedna strana (teoretické vědění) upozaděná, protože neužitečná. Tedy obdobný obraz jako v předchozím případě. Roztříštěnost vědění znamená, že informacím chybí odkaz k celku, do něhož zapadají. Tím je upřednostněna mnohost vědění, ale jeho jednota je opomenuta. Jsme tedy u obrazu dvojice, z níž je mnohost povýšena nad jednotu.

Za třetí problémy médií. Motiv opakování jednostranných interpretací je obdobný motivu předávání vyprázdněné tradice. Jeho prostřednictvím je vyznačen obraz jediné „mediální pravdy“, která je povýšena nad mnohost alternativních interpretací události. Leckteré jednostranné interpretace jsou navíc tak působivé, že vyvolávají strach a stávají se tak nástrojem terorismu.[4] Problém touhy je v tom, že chce být uspokojována nejen jednou, ale znovu a znovu. Touha generalizuje, chce vždycky spíše mnohost než jedinost. Pokud je však klamána už napoprvé, čemuž reklama napomáhá, je její zklamání o to větší.

Za čtvrté problémy medicíny. Izolovanost příznaků je obdobná roztříštěnosti vědění. Izolace jednotlivých příznaků a jejich jednotlivé potírání vede k obrazu mnohosti, které uniká jednota, tedy obrazu dvojice, z níž je jedna strana povýšena nad druhou. Nakolik se veškerá léčba vyčerpává léčením izolovaných orgánů, ztrácí se ohled na celek, ať už si přístup k celku představujeme jakkoli.

Za páté problémy práce. Problém stereotypu odkazuje k neschopnosti nacházet nové v rámci opakování. Pracovní rytmus nutně nevylučuje pestrost a heterogenitu. V případě, že se rytmus stává stereotypním, zde máme obraz novosti a stejnosti, z nichž druhá strana je povýšena nad tu první. Vtip je ale v tom, že práce není stereotypní nezávisle na nás, protože její stereotypnost zažíváme právě my. Problém obrovského výdělku ze společensky okrajových prací zase odkazuje k povýšení okrajového nad ústřední. Oproti důležitým pracím, které jsou pro společnost ústřední, dochází k lepšímu finančnímu ohodnocení prací, které jsou marginální. Například filmová hvězda je sice kulturně důležitá, ale přehnané finanční ohodnocení populárních herců vede k absurdním rozdílům ve společnosti.[5] Opět obraz dvojice, v jejímž rámci jedna strana převyšuje druhou.

V práci...

Za šesté problémy kultury. Xenofobie charakterizuje situaci, kdy sami sebe vyčleníme, abychom proti sobě mohli postavit cizince, ať už jde o menšinu či většinu. To je patrné na obrazu dvojice, jejíž členy jsou v asymetrickém vztahu strachu a povýšenosti. Terorismus, který je politicky zneužívaným slovem, navrhuji chápat jako gesto, kterým má být zastrašen nepřítel. Na příkladu 11. září lze tvrdit, že takové gesto vůbec nemusí být spojené s konkrétními politickými požadavky, takže má spíše kulturní dopad v širokém slova smyslu. Terorismus může, ale nemusí být z jiného hlediska bojem za osvobození. V každém případě je však založen na obrazu dvojice, která je asymetricky rozdělena na jedné straně na přátele a na druhé straně na nepřátele, kteří jsou děšeni. Závažný problém spojený právě s katastrofou 11. září však spočívá v tom, že přísně vzato nelze identifikovat jediného agresora, čímž je hrozba o to horší, že je neuchopitelná. Na šíření strachu se totiž podílela média. Konspirační teorie zase nabízejí jednoznačná vysvětlení různých mnohostranných problémů, čímž je mnohost faktorů zredukována na faktor jediný, který je často prohlášen za vůli jednoho mocného aktéra. Máme tu tedy obraz dvojice, z níž je jediný faktor na jedné straně upřednostněn před mnoha faktory na druhé straně. Globalizační mytologií zde rozumím představu, že lidský svět je sjednocen prostřednictvím ekonomiky a techniky. To zdaleka neznamená, že mají všichni lidé stejný přístup k penězům a k technologiím. Spíše to má znamenat, že jediným, co utváří společnou půdu pro lidi napříč náboženstvími a kulturami, má být obchod a technika. To je ovšem naivní představa, protože přístup různých fundamentalistů k technice má fatální důsledky, takže by bylo absurdní mluvit o tom, že nás technika spojuje, jak je také patrné na obou světových válkách, studené válce a také katastrofě z 11. září 2001, která na studenou válku navazuje.[6] Globalizační mytologie tedy může implikovat obraz dvojice, z níž je ohled na jednotu dominantní, zatímco ohled na mnohost upozaděný. Ekonomické myšlení předpokládá v největším měřítku dvojici obchodu a daru. Pokud by globalizace znamenala celosvětové rozšíření ekonomického myšlení, pak by v jejím rámci vznikal problém, zda je z této dvojice zdůrazněna spíše strana obchodu nebo strana daru. Snáze se ovšem globalizuje ekonomické myšlení prosazující výhradně obchod. Mytologie počítačového programu představuje pozoruhodnou jednostrannost v rámci biologie. To znamená představu, že genetická informace je při vývoji jedince interpretovaná jednoznačně, stejně jako je spouštěn předem připravený program. To lze znázornit obrazem dvojice, z níž je primární jednoznačnost na úkor mnohoznačnosti.[7]

Problémy dvojice

Ve všech případech tedy shledávám obdobný obraz dvojice, z níž je jedna strana jednostranně zdůrazněná. To ještě bude třeba upřesnit. Nejprve se však vyjádřím k případným námitkám vůči hledání jednoho společného filosofického obrazu. První námitkou budiž to, že představené hledání je reduktivní. Na to je třeba říci, že samozřejmě je reduktivní. Nevylučuji ovšem jiné interpretace týkající se představených problémů. Každá silná interpretace je však nezbytně jednostranná v tom smyslu, že dokáže ze svého hlediska vystihnout překvapivě široké tematické pole. To bylo podle mého soudu ukázáno. Druhou námitkou budiž to, že obraz, o kterém je řeč, je druhotný vzhledem k myšlence, kterou znázorňuje. Jinak řečeno: není tento filosofický obraz jen nepodstatnou ozdobičkou či pedagogickou pomůckou? To by ovšem znamenalo, že myšlenka je prvotní vůči obrazu, což je jednostranné stanovisko, které nemám důvod přijmout. To souvisí s další námitkou, že je filosofický obraz pouhou metaforou. To by zase znamenalo, že je zde předem daný rozdíl mezi prvotním významem obrazu a druhotným (metaforickým) významem filosofického obrazu. To je opět jednostrannost, kterou nemám důvod přijmout. Třetí námitka budiž praktičtějšího rázu: znamená to, že mají být zmíněné problémy řešeny prostřednictvím odhalení filosofického obrazu, který se jich týká? V prvé řadě mi jde o to formulovat takový filosofický obraz, který by již předem nevedl k současným problémům a který bude teprve nutné představit v konfrontaci s obrazem, ke kterému poukazují zmíněné problémy. To znamená, že je pro mě nepřijatelná představa filosofie, jejíž etické a politické důsledky jsou neurčité a nepodstatné. Podle mě je třeba vzít je v potaz hned na začátku. Odhalení filosofického obrazu, který zmíněné problémy implikují, tedy může být užitečné k racionalizaci těchto problémů a k rozhodnutí postavit se jim. To ale ještě neznamená, že jsou tím ospravedlněny konkrétní postupy, jak tyto problémy řešit. Kvůli tomu je třeba obrátit se k jiným zdrojům.

Ve víně je pravda...

Teď je tedy načase představit filosofický obraz, který se vyrovnává s obrazem, ke kterému odkazují současné problémy, totiž s obrazem dvojice, z níž jedna strana je jednostranně zdůrazněná. Nestačí si prostě jen vybrat opačnou jednostrannost, a tak vlastně zůstat u toho samého obrazu - prostě ho přepólovat? Znamenalo by to, že současná situace je úplně špatná a její překonání vede k nalezení dokonalého dobra. To by však byl opačný extrém. Svou hodnotu mají obě strany dvojice – oba protějšky. Ale můžeme je podržet naráz? Můžeme se zřeknout obou extrémů? Můžeme dosáhnout dokonalé symetrie protějšků? Tím bychom však vytvořili filosofii, která nebere ohled na situaci. V prostoru každé situace nezbývá než jednat jednostranně. To ale neznamená nějaké pesimistické konstatování. Život je v určitém smyslu vychýlením z rovnováhy, takže mu jednostrannosti prospívají. Ale ne všechny - některé ho vychylují špatným směrem, který mu v důsledku neprospívá. Je-li tedy život založený na jednostrannostech, je jeho údělem balancování a vyvažování situací. Nikdy tedy nejde o rovnováhu, vždy jde o tah opačným směrem, který vede z tísnivé jednostrannosti do osvobozující jednostrannosti. Ta se však může také stát tísnivou. To ale neznamená, že je třeba vždy situaci polarizovat a volit opak. Jde mi zde o polarity ve větším měřítku, které se vnucují napříč různými situacemi. Tím je předveden filosofický obraz souhry protějšků, která představuje balancování mezi jednostrannostmi.[8] Toto balancování vyjadřuje časový rozměr života, zatímco vzájemná závislost protějšků/jednostranností, mezi nimiž se balancuje, představuje prostorový rozměr života (ve smyslu skýtající simultánní možnosti. Filosofický obraz souhry protějšků je tedy třeba odlišovat od obrazu jednoty protikladů nebo hegelovského překonání protikladů (Aufhebung). Kdybychom totiž protějšky přestali rozlišovat, vedlo by to k dezorientaci a neschopnosti jednat. Filosofie, která chce pečovat o své etické a politické důsledky, nesmí jednání znemožňovat. To podle mého soudu filosofický obraz souhry protějšků jako balancování mezi jednostrannostmi splňuje.[9]

 



[1] Heslo zofos (ζφος) má v Liddell and Scott´s greek-english lexicon následující obsah: „the gloom of the world below, nether darkness, Hom., Aesch.: - generally, gloom, darkness, Hes., Pind. II. the dark quarter, i.e. the West, opposed to ἠώς, Hom.: cf. Ζφυρος.(str. 344) Překládám: „1. šero spodního světa, podzemní temnota (u Homéra a Aischyla): obecně, šero, temnota (u Hésioda a Pindara). 2. temná čtvrtina, tj. Západ, v opozici k Héós/Jitřence (u Homéra): srovnej s heslem Zefyros.“

[2] Význam vědecké exaktnosti je často poměrně nejasný. Zdá se mi ovšem, že je pro ni podstatný matematický zápis, tedy zápis, který využívá jednak logická pravidla, jednak aritmetické operace (sčítání, odčítání, násobení, dělení) a funkce. Matematizující vědci na jednu stranu požadují, aby byla myšlenka vyjádřena pomocí veličin v rovnici, ale už si třeba neuvědomují, že „=“ má v kontextu rovnice jiný význam než „je“ ve větě, takže ani nevidí příležitost pro filosofickou úvahu o tomto problému.

[3] Viz problematiku knihy G. Deleuze, F. Guattari: Co je filosofie?. Oikoymenh. 2001.

[4] Viz knihu G. Borradori: Filosofie v době teroru-rozhovory s Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou. Karolinum. 2006.

[5] Problém marginálnosti filmové hvězdy či fotbalového hráče je ale samozřejmě složitější. Zajímavou inspiraci může poskytnout například kniha R. Caillois: Hry a lidé. Nakladatelství studia Ypsilon. 1998, kde autor kromě rozšířené klasifikace her (mimikry, ilinx, agón, alea) nabízí také hypotézu o vzniku civilizace v souvislosti s upřednostněním určitých druhů her (agón, alea). Lidé mohou díky filmové hvězdě či fotbalovému hráči získávat podíl na něčem větším a kompenzovat tak svou nemožnost zaujmout jejich sociální roli. Ještě výraznější je to na příkladu hazardu. Kdyby člověk pouze viděl, jak jsou někteří bohatí a on nemá žádnou šanci dosáhnout toho také, nebyla by zde žádná kompenzace. Ale díky hazardu si může člověk vsadit na štěstí, takže pohádková výhra není principiálně nemožná.

[6] Viz knihu G. Borradori: Filosofie v době teroru-rozhovory s Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou. Karolinum. 2006.

[7] A. Markoš (ed.): Jazyková metafora živého. Pavel Mervart. 2010.

[8] Nabízí se zde také obraz jin a jang. Nechci na něm stavět z jednoho prostého důvodu. Něco podobného totiž máme ve vlastní tradici například u Hérakleita z Efesu. Vzdálenější paralely s jinými tradicemi jsou jistě možné, ale podle mě je třeba brát je v potaz až v druhé řadě. Neschopnost vytěžit z vlastní tradice to hodnotné mi připadá jako nedůstojné dezertování z boje.

[9] Zde jsou relevantními autory ke studiu například F. Nietzsche a S. Kierkegaard.

 

 

Foto: deviantart.com/ahermin, benjaminheymann, Shikigamis, hidrogelany, Rastavari

hodnocení článku: 100%
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Jan Černoch
jan.cernochcesta-poznani.cz

Místopředseda Cesty poznání, z. s.

Z vesnice Hrádek u Ústí nad Orlicí. Účastník neformálního společenství Seminář starých textů. Filosof (od "sofia"/moudrost, nikoli "zofos"/temnota), formálně magistr filosofie na FF UK. Vykazuje sklony k poesii (od "poiésis"/tvoření) a jiné literární činnosti. Záliba v mezioborových aktivitách. V současnosti pracuje jako správce technické dokumentace ve firmě Linet, s.r.o. a je administrátorem e-shopu www.planeta-psu.cz.

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.