Cestou necestou
Autor: Ivana Červená (cervenaigmail.com) Datum: 12.4.2013 16:03
Každý z nás má nějakou životní cestu, kterou si sám naplánuje, nebo ji přijímá tak, jak sama přichází. V životě se nám stanou takové věci, které nás nutí změnit svůj postoj a nasměrovat život jiným směrem. Jaký směr je to v případě Inky Redné, se dozvíte v následujícím článku.

Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla sepsat svůj příběh, neboť doufám, že to povzbudí i ty jedince, kteří si myslí, že nemají o čem psát…

Za celý život jsem nepřečetla jedinou duchovní knížku v kuse. Žebřík světel od Williama G. Graye jsem zahodila ve třetině, Ruce světla od Barbary Ann Brennan a A. Jos. Smithe na dvacáté stránce, Františka Bardona snad ještě dřív… Už zhruba osm let se mi na ně práší v poličce, ale jejich čas ještě nenadešel. Asi v nich není to, co hledám. Ale co vlastně hledám? Na tuto otázku se snažím odpovědět už hodně dlouho a odpověď nepřichází. Lásku jsem našla, důvěru a víru v sebe též, víru v rodiče jsem naopak ztratila už hodně dávno, tak co je to víc, co mi ještě chybí? Ačkoliv vám může přijít, že člověk by se po této odpovědi pídil dosti aktivně, já jsem typ člověka, který čeká, že mu všechno spadne z nebe do klína. Zatím tak všechno totiž probíhalo.

Ve třetí třídě jsem začala vidět aury, naprosto zřetelně barevně a jasně. V tutéž dobu jsem viděla i svého prvního ducha. To je asi první milník, kdy jsem se dala na tu nemateriální část cesty necesty. Bohužel jsem udělala jednu zásadní chybu – jako osmileté děvče jsem se svěřila mamince, neboť jsem nevěděla, co to vidím a bála se, že nemám v pořádku oči. Máma mi to kupodivu jasně osvětlila, ačkoliv byste řekli, že je to velmi materiální člověk a o těchto věcech nemůže nic vědět. To by bylo v pořádku… Jenže ze mě začala dělat pokusného králíka – jakou mám auru teď, jakou bratr, jakou táta, a začala o tom povídat všem svým známým, kteří se na mě začali dívat skrz prsty a vysmívat se mi, protože v něco takového nevěří. Takže co jsem udělala, ano, zablokovala jsem si to a aury už teď nevidím a věřte mi, že si tento omyl velmi vyčítám, ale zřejmě to tak mělo být. Jde se dál…

Co začalo přibývat, byly moje sny, které se stávaly skutečností. Nebyly to hrozivé sny o katastrofách nebo úspěších, ale o běžných událostech. V té době jsem začala chodit na chat a bavila se o tom s lidmi praktikujícími magii – tehdy to byla moje jediná věc, kterou jsem se mohla chlubit, že „umím“ něco z této oblasti. Opět špatně. Sny odezněly a já se stala opět obyčejnou, ale hluboko ve mně byla touha se k tomu vrátit, získat to pět nebo probudit něco dalšího.

Někdy v tu dobu přišla první verze Cesty poznání – Magic University. To pro mě bylo neuvěřitelně přitažlivé. Výklady byly často kopie učebnic, ale to mi nevadilo. Nutilo mě to něco dělat a měla jsem pocit, že se blížím k tomu „Něčemu“, že začnu něco umět. No po těch letech musím přiznat, že jediné, co vím je, že moje jméno dává v numerologii číslo 7, nebo 5 podle toho, kterou sadu si vezmete... =D Každopádně od té doby jsem zde a je to můj jediný zdroj informací o duchovních věcech, pozorování moudrosti a znalostí druhých. Hledání se přesunulo do mě.

Co jsem zatím v sobě našla? Touhu po životě, kterou si uvědomuji již od školy, a když omylem zapomenu, tak se mi to připomene odcházením plic, dušením se po jídle a podobnými chuťovkami. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe poté, co rodiče, když jsem se jednou opět dusila v alergických křečích, jen tři čtvrtě hodiny čekali, jestli to přejde, nebo zkapu. Tehdy jsem pochopila, že ač mi nabízejí pomoc, nemohu se na ni spolehnout v situacích, kdybych ji opravdu potřebovala: pomohli by mi jen tehdy, kdy bych byla schopná jim dát to, co za svoji pomoc očekávají. Takže od svých 14 let si rozhoduji o tom, co se mnou bude a nebude, sama. Ale to hlavní ponaučení z toho bylo, že jsem vnímala tu obrovskou sílu života, která mi koluje v žilách, která to prostě nevzdá, dokud je stále naděje. A od té doby jsem také paličatá. Když vím, že je cesta a naděje, tak po ní jdu, když všichni okolo už odpadají a vzdávají se. Hold jdu přes mrtvoly... =D

Poslední zkušenost, o kterou se s vámi podělím, je opět z doby, kdy jsem byla nemocná. Víte, já to upřímně nenávidím, ačkoliv se můžu zdát jinak taková pomalá, jakmile mám povinně ležet, tak toho nejsem schopná a šiju sebou jako čertík. Každopádně jsem byla už opravdu zoufalá, nemoc se držela, nebyla nijak zlá, jen jsem chtěla jít ven do sluníčka a vyhřívat se v jeho paprscích, moct jít objímat stromy do lesa a neležet v posteli. Byla jsem tak zoufalá, že jsem se začala modlit jako člověk do té doby naprosto bez víry. A najednou jsem spatřila u sebe anděla. Druhý den jsem byla zdravá. Každopádně od té doby mám své vlastní motto: „I když tě opustí vše, co jsi měl rád, nezapomeň, že tvůj anděl stále zůstává s tebou.

Tak to, co jsem zatím našla, je naděje, víra, nezdolnost a láska. To jsou věci, které mě asi nejlépe definují, a jsem zvědavá, kam mě má cesta necesta povede dál. Cíl je nevytyčen, však on se ukáže sám…

hodnocení článku: 100%
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Ivana Červená
cervenaigmail.com

Členka Cesty poznání, z.s.

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.